Direction Must Be Chosen (2x07)
Po čekání, jak na vaší straně, tak na straně hrdinů, se konečně opět všichni vydávají na cestu. Ani tentokrát ovšem nebude vše podle plánu, proto bude mít čtveřice a možná i někdo další plné ruce práce.
„Ne, Aidne! Řekl jsem, že můžeš vybrat první cestu, ale na Měsíc nikoho nepošleme. Napadlo tě, že bys třeba nemusel zvládnout otevřít cestu zpět? Že by to dopadlo jako s Ann? Prostě vyber něco jiného.“ Po ne moc šetrném způsobu jednání Jasona Aiden ztratil nadšení a zájem něco zkoušet, což se viditelně projevilo i na jeho tváři. Přimhouřené víčka, stáhnuté rty, napnuté čelo. Přeci jen mu to nakonec nedalo a chopil se zadávání souřadnic prostřednictvím klávesnice. „Jestli chcete, naše první oficiální cesta rozbitým zrcadlem je připravena.“
Raven, Jason, Phebe a na závěr Aiden. Trochu pozměněné pořadí proti dřívějším cestám. Skupina se ocitla v koridoru připomínajícím řeku z jedné strany obklopeni vitrínami plnými nejrůznějších starých bubnů. „Má někdo z vás tušení, kde jsme? Že tys nezadal ty souřadnice dost přesně, takže nás to hodilo jinam, něž jsi chtěl?“ Jasonův hlas byl zbytečně popuzený a vyčítavý, o nic nešlo. I kdyby skončili kdo ví kde, prostě by se vrátili zpět. On takový ale byl, zahleděný, sebestředný, zaslepený, mrzutý. „Víš Jay, naštval jsi mě, takže jsem zadal náhodné souřadnice... a hele jsme tady,“ zdálo se, jako by měla věta pokračovat ještě nějakým posměškem, ale nestalo se tak. Autor byl totiž nad věcí. „Tak jo, něco jsem našla. Měli bychom být v Musée du quai Branly, v Paříži. Podle otvíracích hodin je zavřeno, takže bychom měli vypadnout, dost na tom, že jsme se zjevili před kamerami odnikud,“ Phebe tak objasnila spoustu věcí, navíc poznamenala na opomíjenou část jejich cestování, téměř vše bylo však ignorováno. „Takže Paříž. Ta je na seznamu, jen jsem nečekal, že se sem podívám zrovna tímto způsobem.“ Jason byl pro dnes nějaký zvláštní, nezvykle mimo a snad i roztržitý. Byla pravda, že se toho teď dělo dost, takže měl nárok být trochu vedle, otázkou zůstávalo, zda-li šlo pouze o to.
Muzeum bylo takto večer tiché, byli tu jen čtyři osamocení, kteří se nyní snad ani neodvažovali mluvit. Všudypřítomné nic ve vzduchu. Od jejich příchodu musela uplynout minimálně čtvrt hodina, nebo se to tak alespoň zdálo, ale oni stále stály na jednom místě v hloučku. „Phebe má pravdu, měli bychom se sbalit a vypadnout tak rychle, jak jsme přišli. Aidne, jestli už jsi v klidu, nastavil bys prosím tentokrát správné souřadnice?“ Raven si tentokrát nikoho nedobírala, nikoho nepošťuchovala, zkrátka chtěla pryč. „Problém je, že se o to už nějakou chvíli snažím. Nic se neděje, zrcadlo se podle všeho otvírá, i když jsem tentokrát nastavil souřadnice co nejpřesněji, nejspíš se stejně otevřelo jinde,“ zatím co pronášel tato slova stále zahleděný do mobilu, pokoušel se opětovně situaci vyřešit.
…
Konečně se rozzářila jedna z prosklených vitrín s bubny. „Konečně, co to s tím krámem dnes je?“ rozčiloval se Aiden, který byl zároveň potěšen úspěchem. Vydal se tedy k zábradlí, aby zjistil, jak nejlíp se dostat ke zpáteční cestě. V té chvíli se ovšem z vitríny stala hromada střepů, které se vyvalily ven. „JíDí, bacha!“ křikla ještě Raven. Všichni tu stály jako opaření. „Tak tudy to asi nepůjde. Zdá se, že prasklina dělá další problémy,“ znovu zabodl pohled do mobilu, aby se pokusil vše napravit a pokračoval, „asi máme problém. Zrcadlo i přes rozbití skla bere, že je cesta pořád otevřená, nikam se nedostaneme.“ Konečná, zdá se. „Takže musíme odpojit zrcadlo ručně, než budeme moci podniknout další cestu? Co třeba Ellie? Máš na ni číslo, když jsi do ní...“ věta měla pokračovat, ale byla utnuta Jasonem, který vstoupil svými slovy. „Nemám. Nevím, jak bych k němu přišel,“ hlavně co nejrychleji odejít od tématu. „Na mě se taky nedívejte, vždyť já ji vůbec neznám. Co ty, Raven?“ poslal dotaz dál. „Jo, někde ho mám. Už to vytáčím.“
Někdo na druhé straně zvedl hovor, jak se ukázalo, byla to skutečně Ell. Po krátkém vysvětlování a cestě se konečně dostala na místo. „Proč tu máte takový bordel? Nějaké staré věci, jakoby totemy, sošky...“ mohla by, zdálo se, pokračovat ve výčtu ještě dlouho, ale hlas na straně muzea ji zarazil. „To teď nech, potřebuji, abys mě poslouchala,“ pokračoval Aiden a pomalu se vzdaloval od skupiny. Byl jen o pár kroků vedle, ale už při této vzdálenosti nikdo neslyšel zbytek hovoru.
…
„Super, jsi skvělá, díky,“ ozvalo se od znovu přicházejícího JíDího. Přejel prstem po displeji a začal do něj něco vyťukávat. „Ellie nám dost pomohla, nemusíme se teď vykrádat z muzea na přímo. A posle všeho byla problémem patra. Zrcadlo se celou dobu otevíralo přesně tady, jen o patro nad námi, odkud přeneslo pár předmětů. Teď když dovolíte, tak se konečně vydáme na cestu zpět, ať můžeme dát do pořádku to, co se k nám odsud přeneslo.“
Na první cestu toho bylo zdá se až dost, i když se to tak nejevilo. Jen zůstává velkou neznámou, co přesně zaznělo při hovoru a kolik toho tedy momentálně nezasvěcená osoba ví. Na to ovšem bude ještě dost prostoru, hned jak roztřídí a uklidí nové přírůstky z Francie. Ze státu, kterého si vůbec neužili.
James Thomason
„Ne, Aidne! Řekl jsem, že můžeš vybrat první cestu, ale na Měsíc nikoho nepošleme. Napadlo tě, že bys třeba nemusel zvládnout otevřít cestu zpět? Že by to dopadlo jako s Ann? Prostě vyber něco jiného.“ Po ne moc šetrném způsobu jednání Jasona Aiden ztratil nadšení a zájem něco zkoušet, což se viditelně projevilo i na jeho tváři. Přimhouřené víčka, stáhnuté rty, napnuté čelo. Přeci jen mu to nakonec nedalo a chopil se zadávání souřadnic prostřednictvím klávesnice. „Jestli chcete, naše první oficiální cesta rozbitým zrcadlem je připravena.“
Raven, Jason, Phebe a na závěr Aiden. Trochu pozměněné pořadí proti dřívějším cestám. Skupina se ocitla v koridoru připomínajícím řeku z jedné strany obklopeni vitrínami plnými nejrůznějších starých bubnů. „Má někdo z vás tušení, kde jsme? Že tys nezadal ty souřadnice dost přesně, takže nás to hodilo jinam, něž jsi chtěl?“ Jasonův hlas byl zbytečně popuzený a vyčítavý, o nic nešlo. I kdyby skončili kdo ví kde, prostě by se vrátili zpět. On takový ale byl, zahleděný, sebestředný, zaslepený, mrzutý. „Víš Jay, naštval jsi mě, takže jsem zadal náhodné souřadnice... a hele jsme tady,“ zdálo se, jako by měla věta pokračovat ještě nějakým posměškem, ale nestalo se tak. Autor byl totiž nad věcí. „Tak jo, něco jsem našla. Měli bychom být v Musée du quai Branly, v Paříži. Podle otvíracích hodin je zavřeno, takže bychom měli vypadnout, dost na tom, že jsme se zjevili před kamerami odnikud,“ Phebe tak objasnila spoustu věcí, navíc poznamenala na opomíjenou část jejich cestování, téměř vše bylo však ignorováno. „Takže Paříž. Ta je na seznamu, jen jsem nečekal, že se sem podívám zrovna tímto způsobem.“ Jason byl pro dnes nějaký zvláštní, nezvykle mimo a snad i roztržitý. Byla pravda, že se toho teď dělo dost, takže měl nárok být trochu vedle, otázkou zůstávalo, zda-li šlo pouze o to.
Muzeum bylo takto večer tiché, byli tu jen čtyři osamocení, kteří se nyní snad ani neodvažovali mluvit. Všudypřítomné nic ve vzduchu. Od jejich příchodu musela uplynout minimálně čtvrt hodina, nebo se to tak alespoň zdálo, ale oni stále stály na jednom místě v hloučku. „Phebe má pravdu, měli bychom se sbalit a vypadnout tak rychle, jak jsme přišli. Aidne, jestli už jsi v klidu, nastavil bys prosím tentokrát správné souřadnice?“ Raven si tentokrát nikoho nedobírala, nikoho nepošťuchovala, zkrátka chtěla pryč. „Problém je, že se o to už nějakou chvíli snažím. Nic se neděje, zrcadlo se podle všeho otvírá, i když jsem tentokrát nastavil souřadnice co nejpřesněji, nejspíš se stejně otevřelo jinde,“ zatím co pronášel tato slova stále zahleděný do mobilu, pokoušel se opětovně situaci vyřešit.
…
Konečně se rozzářila jedna z prosklených vitrín s bubny. „Konečně, co to s tím krámem dnes je?“ rozčiloval se Aiden, který byl zároveň potěšen úspěchem. Vydal se tedy k zábradlí, aby zjistil, jak nejlíp se dostat ke zpáteční cestě. V té chvíli se ovšem z vitríny stala hromada střepů, které se vyvalily ven. „JíDí, bacha!“ křikla ještě Raven. Všichni tu stály jako opaření. „Tak tudy to asi nepůjde. Zdá se, že prasklina dělá další problémy,“ znovu zabodl pohled do mobilu, aby se pokusil vše napravit a pokračoval, „asi máme problém. Zrcadlo i přes rozbití skla bere, že je cesta pořád otevřená, nikam se nedostaneme.“ Konečná, zdá se. „Takže musíme odpojit zrcadlo ručně, než budeme moci podniknout další cestu? Co třeba Ellie? Máš na ni číslo, když jsi do ní...“ věta měla pokračovat, ale byla utnuta Jasonem, který vstoupil svými slovy. „Nemám. Nevím, jak bych k němu přišel,“ hlavně co nejrychleji odejít od tématu. „Na mě se taky nedívejte, vždyť já ji vůbec neznám. Co ty, Raven?“ poslal dotaz dál. „Jo, někde ho mám. Už to vytáčím.“
Někdo na druhé straně zvedl hovor, jak se ukázalo, byla to skutečně Ell. Po krátkém vysvětlování a cestě se konečně dostala na místo. „Proč tu máte takový bordel? Nějaké staré věci, jakoby totemy, sošky...“ mohla by, zdálo se, pokračovat ve výčtu ještě dlouho, ale hlas na straně muzea ji zarazil. „To teď nech, potřebuji, abys mě poslouchala,“ pokračoval Aiden a pomalu se vzdaloval od skupiny. Byl jen o pár kroků vedle, ale už při této vzdálenosti nikdo neslyšel zbytek hovoru.
…
„Super, jsi skvělá, díky,“ ozvalo se od znovu přicházejícího JíDího. Přejel prstem po displeji a začal do něj něco vyťukávat. „Ellie nám dost pomohla, nemusíme se teď vykrádat z muzea na přímo. A posle všeho byla problémem patra. Zrcadlo se celou dobu otevíralo přesně tady, jen o patro nad námi, odkud přeneslo pár předmětů. Teď když dovolíte, tak se konečně vydáme na cestu zpět, ať můžeme dát do pořádku to, co se k nám odsud přeneslo.“
Na první cestu toho bylo zdá se až dost, i když se to tak nejevilo. Jen zůstává velkou neznámou, co přesně zaznělo při hovoru a kolik toho tedy momentálně nezasvěcená osoba ví. Na to ovšem bude ještě dost prostoru, hned jak roztřídí a uklidí nové přírůstky z Francie. Ze státu, kterého si vůbec neužili.
James Thomason
Komentáře
Okomentovat