Pilot (1x01)

  První přepracovaná povídka je vám k dispozici už ode dnes, na dva měsíce bude jediná, ale již v současnou chvíli jsou pro vás připraveny další příběhy. Na ten další se můžete těšit již 1. září. Teď už ale na vás čeká úvodní příběh k sérii Generace Y.


  Už to budou dva měsíce, co Betty umřela, pomyslel si Jason na chvíli. Dva měsíce a stále ta stejná bolet a prázdnota. Tolik nevyslovených vět, komplimentů a kde čeho dalšího. A teď ho všechna ta slova spalovala zevnitř. Předchozích pár dní si poslední okamžiky procházel stále více dokola. Uvědomoval si více než kdy dřív, jak ji mohl zachránit, byť jedinou maličkostí. Bylo tu další příšerné ráno zbytku jeho života. Jako by to vše nestačilo, celou okolnost mu připomínala písnička, která právě hrála v rádiu. ♫ Byla stejná jako ta, která hrála ve chvíli, když se svou láskou mluvil naposledy.

  „Stačilo jí říct, že za ní přijdu domů,“ vykřikl najednou rozčílením do prázdného pokoje. Přepadla ho úzkost. Uvědomoval si, že jeho vztek neměl žádnou cenu, bylo zkrátka pozdě. A však právě hněv byl jedinou věcí, která ho stále držela na nohách a hnala dál, stále pátral po bližších informacích. Dva měsíce a k dopadení toho, kdo jí to udělal, nebyla snad policie ani o krok blíž. V uších mu zněla ta strohá odpověď ‚probíhá vyšetřování‘ jako by to právě on nevěděl ze všech nejlépe. Když se o spravedlnost nepostará nikdo jiný, musí on. Přála by si to. ►

  Kam vyrazit dnes, kdyby věděl, jak daleko přece jen policie je, mohl by dát veškeré zjištěné informace dohromady. Ale oni mu je nevydají, snad jen kdyby Aiden naboural systém … ne to by mohlo dopadnout ještě hůř. Ale co tedy dělat teď. Nebylo toho sice mnoho, co zjistil, ale co si myslel. Asi prostě potřeboval někde začít. Vždy když byl v koncích, schovával se za chemii a matematiku, stejně jako právě teď. Po chvíli přece jen vyrazil s troufalou myšlenkou, že ho snad něco napadne cestou. Sám tomu nevěřil, vše co mohl udělat, už udělal.

  Potřeboval pauzu, kamkoli se podíval, viděl ji, nebo něco s ní spjatého. Musel na chvíli vypadnout. Vzpomněl si na staré opuštěné sklady, kde dřív trávil čas s Aidenem. Stará zapadlá ulice. Nikdo, nic. Klid, pokoj, ticho. Přesně to potřeboval a toto útočiště mu vše poskytlo. Tiché cihlové zdi, zaprášené staré místo. Krásný roh odkud mohl pozorovat světlo prostupující dovnitř. Sesunul se na zem, přitiskl kolena k sobě, oči se mu zaleskly slzami. Vzpomínky jsou mnohdy to jediné, co nám zůstane. Často také to jediné, co způsobuje bolest. Hledět do prázdna, při troše štěstí také sledovat paprsky pronikající odněkud. Jason po dlouhé chvíli slzami stále rozostřeným pohledem zpozoroval, že pece jen není místo až tak prázdné. Vstal, slzy dopadali prachem nasyceným vzduchem na zem, kde se tříštili.

  Konečně přistoupil k hromadě zakryté plachtou. Staré harampádí, které tu pravděpodobně někdo před lety zapomněl. Jason vzal do rukou staré zašedlé klubko tenké niti, které mu z nich následně vyklouzlo. Sledoval, jak se nit odmotává a mizí v nedohlednu. Tak jako život. Zajímavé, nit se stejně jako život nedá namotat zpět. Musela se o něco zaseknout. Jason tak vyrazil ze svého tichého úkrytu, napříč ulicemi. Život nás nejspíš všechny vede k nějakému cíli, většinou nemáme tušení, že bychom mohli směřovat jinam, než zamýšlíme. Možná každý z nás následuje nějakou neviditelnou nit, kterou by chtěl vidět, možná nic takového není. Jason prošel mohutnou kovovou bránou, tichými kroky vstoupil na hřbitov, kde dále následoval zbytek klubka. Konec, nijak rozštěpený, nijak zaseknutý, jen tak volný na zemi. U hrobu. Jejího hrobu. Kam celou tu dobu mířil, k Betty.

  James Thomason