Ashy Winter (1x07)

   Tentokrát trochu v netradiční den a s netradičně krátkým odstupem od předchozího příběhu. Dnešním příběhem bych rád pozdravil své přátele, kteří jsou právě v Itálii (stejně jako Jason, Phebe, Aiden a Raven). Tento příběh se sice odehrává ve zcela jiné části tohoto krásného poloostrova, ale i tak opatrně, Pompeje jsou také nebezpečné a plné nástrah, o tom ale třeba jindy.

  „To nikdo neznáte příběh o Nerovi?“ Raven nedělalo problém kohokoliv poučit, takže se ptala spíše sporadicky, ale přece jen se zeptala, „takže římský císař Nero rozený Lucius Domitius Ahenobarbus, žil v letech 37 až 68…“ Raven přerušil Jason, který ji rázně utnul: „Fajn, wikipedii si můžeme přečíst potom, mohla by si přejít k tomu podstatnému, než někdo zničí svět?“ „Oh, s tebou dnes vážně není sranda. Dobře zpět k tématu, když v noci z 18. na 19. července 64 vypukl, jak se později zapsal do historie, velký požár Říma, Nero se údajně nacházel na střeše a hrál na lyru. Není však přesně doložené, o jaký nástroj se skutečně jednalo, mohla to být cithera nebo cokoliv podobného.“ Aiden a Phebe vše zpracovávali, nebo se alespoň tvářili, že něco takového dělají a na Ravenin výklad navázal Jason. „Co kdybych vám teď řekl, že lyra je skutečná a právě ona způsobila onen požár, co víc, že se jí někdo zmocnil a ničí svět.“ „Vyrážíme do Říma,“ zvolala nadšeně Phebe. Jason se chvíli rozhlížel a rozmýšlel, co má vlastně říci. Zkazit jí radost, nezkazit? „Phebe do Říma se nevydáváme. Naše cesta vede do Milána. Na webu kolují zvěsti o osobě s malou lesknoucí se harfou, která vše doslova spaluje, takže předpokládám, že Nerova lyra, je přesně to, co hledáme.“ Jason přecházel po místnosti rozjímaje, na co ještě mohl zapomenout. „Nuže Aidne, směr Miláno. A pronto.“

…

  ♫ Raven, Phebe, Jason a na závěr Aiden. Všichni dopadli na popelavou zem, kde ještě před chvílí byla tráva. „Proboha, kde to jsme? Aidne jsi si jistý, že si to ne… že si nastavil správné souřadnice? Vždyť je to tu celé na uhel. Přece jen, prý ti nedávno shořely nějaké obvody,“ Raven se rozčilovala a zároveň si utahovala s JíDího, zatím co se ostatní oprašovali od uhelného sněhu. Vše bylo pokryto smutkem, prach poletoval sem a tam, krajina sršela depresí. „Řekl bych, že to býval Parco Sempione. Zpopelněná krása,“ Jasonův přízvuk byl otřesný, ale co se odhadu týče, měl pravdu, krajina byla změněna k nepoznání, bylo to tak. Kde dříve byly stromy, teď trčeli jen ohořelé pahýly, vzduchem poletovaly místy žhavé kousky uhlíků, z krajiny se vytratila barva. Nezbývalo než nalézt majitele a zabránit další zkáze, jak ale začít. ►

...

„Jasone, už nikdy nechci ani slyšet o této cestě. Jestli to zase nebude stát za to ...“ tentokrát byla za morouse Raven, která si nejspíš den představovala jinak. Člověk míní... „Hlavní je, že jsme našli osobu, která se snaží proměnit Itálii na ohořelý toust,“ ani to však nijak závratně situaci neuklidnilo. „Jako nechci ti to nijak kazit, ale jak mu to chceš vzít, aby nespálil další města?“ docela vhodný postřeh, i když ze strany Raven se jednalo spíše o popichování a zesměšňování, dnes už podruhé. „Fajn … dobře, co teď, co teď … Aidne, je mi jedno jak, ale sežeň nějaké, plátno, pytel nebo něco podobného. Raven, Phebe, my zkusíme najít hasící přístroj. Sněhový hasičák, dobře. Nevím, co tam bude italsky, prostě hledejte nápis CO₂,“ Jason rozdělil úkoly bez dalšího vysvětlování, které by se nejspíš i hodilo, ale v současné situaci bylo nemístné. „Jasone, mám pytel. Je z pekárny, od mouky, jemný.“ „Výborně, teď ten oxid uhličitý,“ Jay se rozhlížel po ulici, kde by snad něco podobného mohlo být, „ovšem … tupec, tady,“ Jason se rozběhl směrem … směrem k malé zapadlé hospůdce, kde právě nerušeně popíjeli svůj odpolední likér dva pánové v letech. „Hořlavé kapaliny se hasí sněhem,“ křičel Jason za běhu zpět k Aidenovi, kde už stály také Phebe a Raven. „Co přesně máš v plánu?“ napřímo se zeptala jen Phebe, ale až doposud byla zmatena celá trojice. „Vyrobíme suchý led. Není čas to vysvětlovat. Raven, prosím tě, upevni ten pytel na ústí hasičáku. A teď bacha,“ textilií začal pronikat sytý bílý plyn, pára unikající z Jasonova experimentu. „Teď se stačí dostat kousek nad lyru, abychom ji za pomoci ledu dočasně zbavili schopností, pak konečně půjde o rovnocenný boj.“

…

  „Aidene, teď!“ zvolala Phebe vzhůru na povel. Nástroj začal blednout a s ním také tvář tajemného muže, jež se artefaktu zmocnil. „To ti patří,“ Raven ho vzala hasicím přístrojem, který tak měl další využití, zároveň si ale vylila vztek. Takže teď vítězoslavně držela onen artefakt, vše bylo tak, jak má být. Tkanina, která skvěle posloužila při chemické výrobě, se perfektně hodila také pro teď, kdy do ní Raven omráčenému zajistila ruce. Neměli přeci ve zvyku vměšovat se do policejních věcí. Ještě se zatím ani neměli šanci vůbec do něčeho vměšovat. Ulicí opět zavládl ruch Itálie, svérázné země svérázných lidí a čtverka se opět pomalu chystala na cestu pryč.

  James Thomason