Roomy Problem (1x08)

  Tentokrát opět v pravidelný termín opět s dalším pokračováním příběhu. Po návratu z překrásného Apeninského poloostrova musejí hrdinové vyřešit věci, které za sebou před cestou zanechali. Užijte si dnešní příběh a příště se můžete těšit na další dobrodružství, tentokrát s malou posilou.

  Stalo se:

  "Nejsme v tomto boji sami." "Ty si ho řízla Phe?" "Jasone je po něm?" "Tak to máme asi zaděláno na dobrý průser." "Dobře, možná někoho znám." "Postarám se o to. Jasone, vy společně ukliďte, co jsme způsobili."

  Někdy děláme věci, kterých litujeme. Většinou je to s dobrým úmyslem, abychom něčeho dosáhli, něčemu zabránili … ale stejně tak si většinou neuvědomujeme, co tím můžeme a co tím skutečně způsobujeme.

  Raven se snad o vše postarala, ale pořád si nemůžou být úplně jistí, jestli neexistuje něco, co by je s profesorem mohlo spojit. Proč je čas poslední dobou tak ubíjející, plyne pomalu, utíká rychle. Přibližuje neodvratné. Chodba se částečně vylidnila, ale pořád na ní bylo dost lidí, aby mohl Jason nerušeně mluvit, s kýmkoli by chtěl. „Aidene, odpoledne máme nějakou práci. Phebe je s Harrim, potřebovala trochu času a Raven pracuje na něčem osobním, takže jsme zbyli jen dav,“ Jason zavalil chudáka JíDího tolika věcmi naráz, i tak se chytl docela rychle. „O co jde?“ Jason se rozhlédl po táhlém prostoru, jestli je opravdu nemůže nikdo slyšet, vyděl jen pár holek, které zrovna procházeli kolem, ale ty měli až moc práce s tím, co právě řešili. „Jde o to, co jsme udělali. Neuklidili jsme po sobě důkladně.“ Aidenovi to stačilo, pochopil, že pokud nic nepodnikne, mohl by, a nejen on, dopadnout špatně.

...

  Chodba se zdála tak tichá a chladná, když byla prázdná. Jako by byla opravdu jen tou dlouhou zděnou škvírou, na některé z cest v našich životech. Jason a Aiden teď stáli před kabinetem, kam se právě hodlali vloupat, aby se mohli zbavit čehokoliv, co by strhlo podezření na ně. Přece jen, všechno se událo tak rychle a nemohli tušit, jestli až jednou někdo přijde na to, že jeden profesor zmizel, a začne pátrání, se nenajde v jeho věcech nějaká drobnost. 

  Aiden po chvíli neohroženě šáhl po klice. Stačí jen zabrat a táhnout, tak snadné. Jen tak málo je dělí od porušení dalších pravidel. Ovšem teď je načase si zachránit kůži. Dveře se otevřely, Jason i Aiden udělali pár kroků. ♫ Před dvojicí se rozprostírala prázdná místnost, holé zdi, pronikavé sluneční světlo, dopadající na zem skrze okna. Vše bylo špatně, Raven se přeci měla postarat je o profesora. Cvak. Dveře se zavřely. Wau. Co teď, někam se přeci všechny věci podít museli. Dveře se opět otevřely, JíDí s Jayem se otočili a pohledy čtveřice se střetly. Leila, Vida, Aiden a Jason. „Co tu děláte?“ spustila hned vyjevená Vida, „taky hledáte písemky?“ skvělá kamufláž, právě toho můžou využít, navíc když už tu nic není, nic se jim nemůže stát. Tedy jen Leila nebyla zrovna nadšená z toho, že všichni přítomní vědí, proč přišli právě ony dvě. „Jo, no, vlastně jo,“ odpověděl mírně zmateně Aiden. „Počkat, co se to tu stalo?“ Leila pravděpodobně narážela na vybílenou místnost, která ještě před chvílí byla středem zájmů. „Profesor to tu asi zapíchl,“ Jason si uvědomoval, že tento typ vtipu byl velice nemístný, ale chápali ho jen dva tak co. Navíc vtipkovat zrovna na jeho účet nebylo zase až tak špatné, hodil se tak k něčemu i po smrti. „Takže jsme nejspíš přišli pozdě,“ co jiného asi tak mohla Vida říct. „Takže máme letos nejspíš míň předmětů,“ zabil vše svou poznámkou Aiden, „nejspíš je tedy čas jít.“ Všechno skvěle nahrávalo příběhu, vysvětlujícímu, co se stalo s profesorem. Nikdo další je nemůže prozradit, o to už se přece taky postarali. Nebyl tedy jediný důvod v místnosti zůstávat. Čtveřice se stejně rychle, jako sem vkročila, také otočila. Všichni tak společně opět prázdnou chodbou opouštěli svou milovanou školu. ►

  James Thomason