All The Time In The World (1x11)
Nový rok, nová dobrodružství. Pro někoho těžký začátek. Tentokrát bude na cestách třeba trochu zrychlit, u čtení to ovšem neplatí, ať si můžete příběh, ač kratší, pořádně užít. Tak tedy příjemné počtení.
Okno vlaku se rozzářilo. Čtyři postavy se zjevily na boku vagónu. Vítr pofukoval a čtveřici dopadaly osvěžující kapky vodopádů na tvář. „Proboha, Aidne, můžeme jednou projít na správnou stranu? Začínám mít trochu závrať,“ Raven docela dost vyšilovala, což bylo pochopitelné, přece jen kdo by chtěl trčet na vnější straně vlaku přímo nad propastí. „Dobře, Aiden vám pomůže dovnitř, zatím zkuste od cestujících zjistit, co se děje. Je devět pět, vlak už tu stojí hodiny bez jakéhokoliv kontaktu. Já se tu ještě porozhlédnu,“ Jason teď stál na okraji mostu mezi Zimbabwe a Zambií, tak krásný výhled. Stačilo by udělat jeden krok, skočit. Tak snadné? Tak těžké.
...
Otevřeným oknem se po delší myšlenkové přestávce Jason protáhl dovnitř vlaku. Všichni a všechno tu bylo. Vše zamrzlé v jediném okamžiku. Žádný pulz, hodinky v devět dvacet souhlasili, avšak nikdo ani v nejmenším nevypadá posmrtně. Procházel uličkou mezi němými tvářemi, bylo to špatně, jen zjistit, co. Po depresivní procházce se všichni opět shledali v jednom z kupé. „Máte něco,“ opravdu by se při této šokující situaci s masou nehybných „něco“ hodilo, věta se tedy neptala, šlo o podsouvání odpovědi. Marně. „Předek nic. Vlastně ani nevím, co hledat, pokud to tu tedy vůbec je,“ Aidnův realismus, jak vždy říkal, nikoli pesimismus.
...
„Deset nula čtyři. Asi se nám to hledání protáhlo na hodinu,“ k čemu takové zhodnocení bylo, když stále nic neměli. „Možná, že jsme celou dobu hle…“ JíDí ztichl a opíraje se o sedadlo ztuhl. Následovali ho taky Raven, Phebe a … Jason nic. „Hodinu, to je to. Psali, že vlak se odmlčel přibližně hodinu po odjezdu. A mi tu jsme hodinu. Stopky. Patnáct minut, no to není výhra,“ prst se dotkl displeje a digitální ciferník se dal do pohybu. Co jen to říkal Aiden, celou dobu hle… hledali co, kde? Kde, jo. Hledali vepředu, což je opačným směrem než vzadu. Proč jen se sebou v hlavě mluví jako s… to je jedno, nesmí se zdržovat.
Hodiny. To je tak doslovné. Stačí se dostat na konec místnosti a rozpohybovat kyvadlo, pravděpodobně, a to celé za méně než 15 sekund. Na neúspěch myslet nemohl, nesměl. Uvízli by tu všichni. Ruka sjela po kyvadlu, Jason strnul a nedopadl na zem. Tik, tak, rána dopadem na podlahu. Byly to hodiny. Postupně se k životu začalo probírat vše, nejdříve přátelé, pak ostatní. „Takže to byly hodiny? To je směšné,“ směšné a vražedné, čehož si Phebe byla vědoma. „Podařilo se mi něco najít o hodinách, aspoň myslím. Mělo by se jednat o měřič se strojený Christiaanem Huygensem, jsou považovány za první hodiny,“ Aidnova přednáška z oboru historie každého snad trochu obohatila. „Teď už je jenom musíme hlídat až do konce cesty a pak jsou naše. Skvělá práce,“ málem bylo po všem, takže ne tak skvělá.
James Thomason
Okno vlaku se rozzářilo. Čtyři postavy se zjevily na boku vagónu. Vítr pofukoval a čtveřici dopadaly osvěžující kapky vodopádů na tvář. „Proboha, Aidne, můžeme jednou projít na správnou stranu? Začínám mít trochu závrať,“ Raven docela dost vyšilovala, což bylo pochopitelné, přece jen kdo by chtěl trčet na vnější straně vlaku přímo nad propastí. „Dobře, Aiden vám pomůže dovnitř, zatím zkuste od cestujících zjistit, co se děje. Je devět pět, vlak už tu stojí hodiny bez jakéhokoliv kontaktu. Já se tu ještě porozhlédnu,“ Jason teď stál na okraji mostu mezi Zimbabwe a Zambií, tak krásný výhled. Stačilo by udělat jeden krok, skočit. Tak snadné? Tak těžké.
...
Otevřeným oknem se po delší myšlenkové přestávce Jason protáhl dovnitř vlaku. Všichni a všechno tu bylo. Vše zamrzlé v jediném okamžiku. Žádný pulz, hodinky v devět dvacet souhlasili, avšak nikdo ani v nejmenším nevypadá posmrtně. Procházel uličkou mezi němými tvářemi, bylo to špatně, jen zjistit, co. Po depresivní procházce se všichni opět shledali v jednom z kupé. „Máte něco,“ opravdu by se při této šokující situaci s masou nehybných „něco“ hodilo, věta se tedy neptala, šlo o podsouvání odpovědi. Marně. „Předek nic. Vlastně ani nevím, co hledat, pokud to tu tedy vůbec je,“ Aidnův realismus, jak vždy říkal, nikoli pesimismus.
...
„Deset nula čtyři. Asi se nám to hledání protáhlo na hodinu,“ k čemu takové zhodnocení bylo, když stále nic neměli. „Možná, že jsme celou dobu hle…“ JíDí ztichl a opíraje se o sedadlo ztuhl. Následovali ho taky Raven, Phebe a … Jason nic. „Hodinu, to je to. Psali, že vlak se odmlčel přibližně hodinu po odjezdu. A mi tu jsme hodinu. Stopky. Patnáct minut, no to není výhra,“ prst se dotkl displeje a digitální ciferník se dal do pohybu. Co jen to říkal Aiden, celou dobu hle… hledali co, kde? Kde, jo. Hledali vepředu, což je opačným směrem než vzadu. Proč jen se sebou v hlavě mluví jako s… to je jedno, nesmí se zdržovat.
Hodiny. To je tak doslovné. Stačí se dostat na konec místnosti a rozpohybovat kyvadlo, pravděpodobně, a to celé za méně než 15 sekund. Na neúspěch myslet nemohl, nesměl. Uvízli by tu všichni. Ruka sjela po kyvadlu, Jason strnul a nedopadl na zem. Tik, tak, rána dopadem na podlahu. Byly to hodiny. Postupně se k životu začalo probírat vše, nejdříve přátelé, pak ostatní. „Takže to byly hodiny? To je směšné,“ směšné a vražedné, čehož si Phebe byla vědoma. „Podařilo se mi něco najít o hodinách, aspoň myslím. Mělo by se jednat o měřič se strojený Christiaanem Huygensem, jsou považovány za první hodiny,“ Aidnova přednáška z oboru historie každého snad trochu obohatila. „Teď už je jenom musíme hlídat až do konce cesty a pak jsou naše. Skvělá práce,“ málem bylo po všem, takže ne tak skvělá.
James Thomason
Komentáře
Okomentovat