Sandy Cipher (1x12)
Trochu jiný důvod pro cestování čeká na čtveřici tentokrát, což samozřejmě neproběhne jen tak. Další z řady dobrodružství je tu ode dnes pro vás. Pravděpodobně však bez uspokojivého závěru.
♫Pod dveřmi trčel papír, jež Jason zvedl a začetl se do jeho obsahu. Vstoupil s pohledem zarytým do textu papíru. Svět kolem něj snad ani nebyl. Pár kroků, do zorného pole se cosi dostalo. Jason zpozoroval nápadně povědomou hlínu na podlaze. Samozřejmě že to byla ona. Jako by se vrátil do reálného světa, který pravděpodobně celou tu dobu vnímal. Ale až nyní se kolem něj začali vykreslovat zbylé prvky oné reality. „Raven, Phebe, tu sochu maoi dejte vzadu doleva, hned vedle té, kterou ukradl Aiden. Jen by mě zajímalo, jak se vám ji podařilo vytáhnout ze země a dostat skrz zrcadlo,“ po dokončení velkolepého entreé dvě zmíněné jen ohromeně sledovali, co se to právě stalo. Tak rychlé odhalení a ke všemu zbytečná práce, kterou už dávno před nimi stihl udělat JíDí. Jason se teď konečně plně věnoval listu, který byl vsunut pod dveřmi. „Zavolejte Aidna!“ zřejmě to nebyl milostný dopis.►
„To zase někdo propadl skrz zrcadlo, nebo co nepočká?“ Aiden byl … nebyl … vypadal zvláštně, snad probuzeně. „Někdo nám tu nechal vzkaz. Na první pohled to bylo prostě jen prvních padesát číslic pí. Ovšem není tomu tak. Zaprvé je devět cifer změněno a zadruhé se nejedná o pět desítek, nýbrž ještě o jednu číslici víc. Nijak nezapadá a stojí vedle, sama,“ nudný výklad informace o změti čísel byl završen. „A my s tím máme co?“ nejspíš byl skutečně ospalý a tím také nevrlý. „Devět číslic mají souřadnice. Vzal jsem tedy sadu těch, jež byly nahrazeny, a těch, kterými. Máme tak celkem osm možnosti. Čtyři směřují někam do oceánu, čtyři zbývají. Tím se dostáváme k té jedničce. Nedávalo to smysl, chvíli. Ale v binárce se jednička používá při odčítání, ale nebudu mluvit o očividných věcech. Když tedy počítáme s mínusem, můžeme jej u souřadnic použít pro jih a západ. Možnosti, které nám zbyli jsou východní, takže se západem počítat nemůžeme. A jelikož obě zbylé varianty jsou na jihu, je tu poslední věc. Vracíme se ke koncové jedničce. Původně jsem myslel, že si jí máme pouze všimnout, pak mi to došlo. Při odčítán se tak jednička změní, tím pádem patří k původní sadě originálních čísel. A je to jasné,“ dokonce ještě zdlouhavější vysvětlování začínalo snad nudit i Jasona, který na závěr musel ještě dodat, „musíme sem pořídit tabuli, pak nemusím tolik mluvit.“ Konečně mohli vyrazit. Úžasné souřadnice získané úžasným způsobem, bez ponětí, za čím se ženou tentokrát. „Tady jsou ty souřadnice, Aidne,“ v hlase byl znatelný soucit, nejspíš právě s únavou. Prsty svírali útržek papíru odhalující místo cesty S: 26.7024693 E: 15.2298755.
V místnosti se začal vzdýmat písek. Krystalky soli a mrtvých schránek se začali ze vznikajících hrbolků rozsypávat do okolí. Z neúrodné půdy vyvstala ruka. Pak dalších sedm. „Jednou, Aidne, nás zabiješ. Pohřbení zaživa, fakt super. Díky,“ Raven, zkrátka Raven. „Rádo se stalo. Jenom tentokrát to tak úplně není moje chyba. Třeba jsou ty souřadnice špatně,“ nemělo to snad být ani necitlivé rýpnutí, jen obrana sebe sama. „Bylo to určeno mě. Pí šifra, haló, já jsem se nespletl,“ ale něco se přece jen pokazilo. „Fajn, tak se pojďme vzájemně obviňovat,“ Phebe se tak snažila vše uzavřít, výsledek to ale mělo opačný. Peklo na Zemi, spustila se hádka. „Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale nemáme se odsud jak dostat. Je tu jen písek,“ motivační řeč, která skutečně podržela právě v tuto chvíli. „Právě proto jsou kolem nás zdi, něco tu snad je,“ Jason se snažil Phebe naslouchat a udržet vše v klidné rovině, ale sám to zvládnout prostě nemohl. „Tak si hledej neexistující cestu. Mohl to být fajn víkend, ale my se museli hnát za stupidním vzkazem. Slétnou se na nás supi, bude konec a nic s tím neuděláme,“ chtělo jen víc času, aby se mohl vyspat. Bylo to přesně jak se zdálo, když přišel.
James Thomason
♫Pod dveřmi trčel papír, jež Jason zvedl a začetl se do jeho obsahu. Vstoupil s pohledem zarytým do textu papíru. Svět kolem něj snad ani nebyl. Pár kroků, do zorného pole se cosi dostalo. Jason zpozoroval nápadně povědomou hlínu na podlaze. Samozřejmě že to byla ona. Jako by se vrátil do reálného světa, který pravděpodobně celou tu dobu vnímal. Ale až nyní se kolem něj začali vykreslovat zbylé prvky oné reality. „Raven, Phebe, tu sochu maoi dejte vzadu doleva, hned vedle té, kterou ukradl Aiden. Jen by mě zajímalo, jak se vám ji podařilo vytáhnout ze země a dostat skrz zrcadlo,“ po dokončení velkolepého entreé dvě zmíněné jen ohromeně sledovali, co se to právě stalo. Tak rychlé odhalení a ke všemu zbytečná práce, kterou už dávno před nimi stihl udělat JíDí. Jason se teď konečně plně věnoval listu, který byl vsunut pod dveřmi. „Zavolejte Aidna!“ zřejmě to nebyl milostný dopis.►
„To zase někdo propadl skrz zrcadlo, nebo co nepočká?“ Aiden byl … nebyl … vypadal zvláštně, snad probuzeně. „Někdo nám tu nechal vzkaz. Na první pohled to bylo prostě jen prvních padesát číslic pí. Ovšem není tomu tak. Zaprvé je devět cifer změněno a zadruhé se nejedná o pět desítek, nýbrž ještě o jednu číslici víc. Nijak nezapadá a stojí vedle, sama,“ nudný výklad informace o změti čísel byl završen. „A my s tím máme co?“ nejspíš byl skutečně ospalý a tím také nevrlý. „Devět číslic mají souřadnice. Vzal jsem tedy sadu těch, jež byly nahrazeny, a těch, kterými. Máme tak celkem osm možnosti. Čtyři směřují někam do oceánu, čtyři zbývají. Tím se dostáváme k té jedničce. Nedávalo to smysl, chvíli. Ale v binárce se jednička používá při odčítání, ale nebudu mluvit o očividných věcech. Když tedy počítáme s mínusem, můžeme jej u souřadnic použít pro jih a západ. Možnosti, které nám zbyli jsou východní, takže se západem počítat nemůžeme. A jelikož obě zbylé varianty jsou na jihu, je tu poslední věc. Vracíme se ke koncové jedničce. Původně jsem myslel, že si jí máme pouze všimnout, pak mi to došlo. Při odčítán se tak jednička změní, tím pádem patří k původní sadě originálních čísel. A je to jasné,“ dokonce ještě zdlouhavější vysvětlování začínalo snad nudit i Jasona, který na závěr musel ještě dodat, „musíme sem pořídit tabuli, pak nemusím tolik mluvit.“ Konečně mohli vyrazit. Úžasné souřadnice získané úžasným způsobem, bez ponětí, za čím se ženou tentokrát. „Tady jsou ty souřadnice, Aidne,“ v hlase byl znatelný soucit, nejspíš právě s únavou. Prsty svírali útržek papíru odhalující místo cesty S: 26.7024693 E: 15.2298755.
V místnosti se začal vzdýmat písek. Krystalky soli a mrtvých schránek se začali ze vznikajících hrbolků rozsypávat do okolí. Z neúrodné půdy vyvstala ruka. Pak dalších sedm. „Jednou, Aidne, nás zabiješ. Pohřbení zaživa, fakt super. Díky,“ Raven, zkrátka Raven. „Rádo se stalo. Jenom tentokrát to tak úplně není moje chyba. Třeba jsou ty souřadnice špatně,“ nemělo to snad být ani necitlivé rýpnutí, jen obrana sebe sama. „Bylo to určeno mě. Pí šifra, haló, já jsem se nespletl,“ ale něco se přece jen pokazilo. „Fajn, tak se pojďme vzájemně obviňovat,“ Phebe se tak snažila vše uzavřít, výsledek to ale mělo opačný. Peklo na Zemi, spustila se hádka. „Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale nemáme se odsud jak dostat. Je tu jen písek,“ motivační řeč, která skutečně podržela právě v tuto chvíli. „Právě proto jsou kolem nás zdi, něco tu snad je,“ Jason se snažil Phebe naslouchat a udržet vše v klidné rovině, ale sám to zvládnout prostě nemohl. „Tak si hledej neexistující cestu. Mohl to být fajn víkend, ale my se museli hnát za stupidním vzkazem. Slétnou se na nás supi, bude konec a nic s tím neuděláme,“ chtělo jen víc času, aby se mohl vyspat. Bylo to přesně jak se zdálo, když přišel.
James Thomason
Komentáře
Okomentovat