Shot Trap (1x14)

  Záhadné místo, záhadné důvody, záhadné okolnosti. Čtveřici čeká velká zkouška, která bude jednou z nejtěžších. Pro jednou opět trochu delší příběh, který však není koncem. Pokračování se dočkáte snad z kraje března, pravděpodobně hned třetího.


  Zmatená čtveřice se probrala uprostřed ničeho, ke všemu obklopeni ze všech stran pískem, opět. „Jak jsme se sem vůbec … ah, moje hlava.“ „Co se to právě stalo?“ „Do háje, aspoň jednou klid. Je to tak těžké?“ Kňourání se rozléhalo nicotou. Nic, jen prázdná skleněná láhev. ze které se nejspíš před chvílí čtveřice zjevila jako gin, který už byl však dávno vypitý.

  Brodili se mořem zrnek vstříc neznámu tak, jako snad vždy. Někam směřovali, do neznámé destinace. S četnými kroky se přibližovaly polorozpadlé domy, u mnohých spíš jejich kostry. „Nesnáším western a my skončíme právě tady? Co to má být?“ vítejte na divokém západě, chtělo se s lehkostí odpovědět. A to se celý příběh zatím pouze rozjížděl. Z nějakého důvodu tady ale jsou, zůstává tedy jediná cesta, skrz město.

  Celé místo bylo v podstatě jedinou ulicí plnou po obou stranách tyčících se budov zvláštních velikostí s předními zdmi připomínajícími kartonovou krabici.

  Jak již Jason poznamenal, nesnášel celý western, country a vše tomu podobné. Právě teď ale jediný způsob, jak získat nějaké informace byl vkročit do rozpadajícího se domu, kde snad dříve stála honosná cedule Salon. Vstříc neznámu Jay vrhl se lítacími dveřmi do centra dění, právě do onoho domu kankánu - Salonu. Všichni postupně vešli za ním. Levou rukou zavadil při kráčení Jason o místního štamgasta, čemuž se rozhodl nevěnovat extrémní pozornost a jen se tak ledabyle s pootočením omluvil. Druhý z účastníků však viděl situaci jinak a rozhodl se vše zveličit a vytvořit konflikt. Jay aniž by chtěl se právě přimotal do smrtícího duelu. „Zítra za rozbřesku. Na okraji města,“ jediná informace, kterou bylo třeba znát. Vyzváním na souboj se běh dění dal rychle do pohybu. Čtveřici začal obklopovat dobový šat, na Raven se postupně vrstvily sukně, čímž se podobou přibližovala přítomným tanečnicím, Aiden se vízorem přeměňoval v elegantního bankéře s cylindrem a monoklem, Phebe jako by přebírala podobu hospodské. Co se vyzvaného týče, stál tu teď schovávající se v klobouku.

  „Tak to vypadá, že nám ani neporadí ani nenalijí. Připravím vám něco ze šťávy kaktusu,“ ten, jež vyvolal problém, si držel svou masku a snažil se předstírat, že se nic nestalo. Stejně rychle jako přišli také odešli, nebyli ani o krok blíž důvodu, proč se tu zjevili. Pouze o něco blíže smrti, alespoň Jason.

  Se stejnou neohrožeností, s jakou vtrhl do domu zkaženosti, se nyní odhodlal k průzkumné cestě okolí. Jen Jason cestu bral jako dobrodružné hledání onoho vzpomínaného kaktusu. Jak ovšem šli dále od jediné ulice, zdálo se, že snad ani nepostupují dál. Až nakonec řada kartonových domů nebyla více za nimi, nýbrž před nimi. Přičemž neudělali tolik kroků, aby urazili nějakou dálku. V podstatě jakoukoli. Jakoby nemohli odejít. „Jasone, mám pocit, že tvé činy měli následky. Až do tvého souboje jsme tu uvězněni,“ Phebe to secvaklo rychle, slovo přeci bylo vyřčeno. „Nechci zbytečně vyvolávat ještě větší rozruch, ale s tímto novým "krytím" zmizeli naše věci, jako úplně všechny,“ co právě Aiden pronesl bylo očividné, nikdo si toho ale doposud nevšiml. Byli tu sami za sebe vydáni napospas místním a supům. Jako by v tom byl rozdíl.

…

  Další krev není potřeba prolít, stačí nejspíš, když vyzyvatele porazí. „Musíme je otrávit, přesněji omámit. Všechny, pro jistotu,“ rázná slova toho jež vedl se neshledala s odporem. Možná byla i jiná cesta, přesvědči muže zákona, ale to by spor neurovnalo. Takže by tu pořád trčeli a trčí. Je třeba výhry jednoho a rozdílného výkladu pravidel. Výhra nutně neznamená zabití. „Možná kurare, s rozumným množstvím... Jasně, ono tu nic neroste,“ do ticha zněla slova, která vlastně nic nového nepřinášela. Uvědomovali si, že možnosti se tenčí, vzdát se ale nehodlali. „Víš co, minimálně je tu petrolej. Zkusíme na něco přijít,“ naděje od hospodské nabízela jistou útěchu, nebylo to však přesně to, co stačilo. „Nech to na nás, stačí když na něj tu zbraň namíříš, o zbytek se postaráme my,“ neměli nic, co však měli dělat.

…

  ♫Vystresován nadcházejícím soubojem přijal Jason zbraň z rukou přítele bez jediného slůvka. Soupeři se střetli, před otočkou mohli sledovat strach či jiné emoce v očích a tváři druhého. Začali krokovat od sebe, ještě než padl první výstřel Jasin se začal svíjet. „Oh, co to zase…“ vzpomínky na hádku a zapomenutou cestu se začali vracet. Právě v nejnevhodnější chvíli. Vyzyvatel minul. To byla Jasonova příležitost. Strach začal působit. „Co kdybyste si zavázali oči, takže když ho střelím, bude to humánnější. Asi ne?“ snažil se zdržovat a vypořádat se s démony. Chopil se střelné zbraně, natáhl paži, snažil se zamířit. Padl výstřel, jež zasáhl protistranu. Nevzešel ovšem od Jasona. Rozběhl se k osobě, která právě dopadala na zem v důsledku výstřelu. Kleče na kolenou zapíral se rukou o zem, druhou kontroloval právě vzniklou ránu. „Vyhrál jsi!“ dvě bolestivá slova. Bolestivá pro oba zúčastněné. Život pomalu vyprchával z před chvílí ještě vitálního těla. Nasupený přeživší teď směřoval k troji, aby si vyžádal vysvětlení. Stejná láhev bez ginu je opět vtáhla. Byli pryč.

…

  „Musel umřít, že? Jinak to nešlo, co. Jinak to nikdy nejde, podle vás,“ museli obětovat životy, aby se dostali ze svého vězení, což však nebylo ani trochu morální, v tom měl pravdu. Bylo jedno, čí rukou skonal, zkrátka byl mrtev. „Radši bys tam teď ležel ty? Neseš úplně stejnou vinu,“ v podstatě to byla pravda, ale každý se podílí na našich příbězích. „Vy se mnou takto mluvit nebudete, nikdo z vás, potom všem, co jsem pro vás udělal, jste jenom na obtíž. To kvůli vám šlo všechno do kopru, kvůli vám umírali lidi,“ byl si až moc dobře vědom, jak zlé to bylo. Stejně tak dobře byl ale přesvědčen, že je to jediným řešením. „Tak si nase...“ konec věty se ztratil s rázným odchodem trojice pryč. Bylo dokonáno, úspěšně. I přes zvrat v absenci vzpomínek stále chyběl důležitý střípek. Proč vznikl konflikt. Jason měl jasno. První se stal, druhý způsobil.

O 24 hodin dříve

  Při průchodu dveřmi si Jason všiml, že je něco špatně. Prošel napříč místností, zatímco se dveře zavírali se stejným vrzáním, jako při jejich otevírání. Stál teď čelem k zrcadlu. Rudý nečitelný nápis neznačil nic dobrého. Rozmazaná šmouha znamenající cokoliv. Objeviteli spatřiv výstrahu se začali v hlavě hromadit nesmyslné myšlenky. Snažil se vzpomenou, co vše cestami způsobili, a kdo by po čtveřici mohl jít. Když se vrátil zpět do své schránky a konečně se k zrcadlu obrátil čelem, nápis byl pryč. Neodvratná zkáza se blíží, čas teď bude plynout rychleji. Ať chceme nebo ne, věštbě se vždy začneme přibližovat rychle. Raven, Phebe a Aiden by to měli vědět, je to tak správné.

…

  „Jay, teď ne!“ okřikl ho rázný hlas, který snad měl vše na svědomí. Nikoli, začalo se to dřív, snad ani nešlo zabránit přicházejícímu. „Raven, nech toho,“ trojice, kam se Phebe spíše omylem přimotala, se dohadovala kvůli cestě a Jason ještě přidal napětí. Z trojice rychle na čtveřici. Zmatek, neovladatelný chuml, který měl každou chválí vybuchnout. Cesta brzy začne, ale povede jinam, než kdokoli chtěl. Bez varování.

…

  Zmatená čtveřice se probrala uprostřed ničeho, ke všemu obklopeni ze všech stran pískem, opět …

Současnost

  Jason procházel prázdnou místností, přejížděl rukou po stole, čímž vířil prach kolem skvěle viditelný v dopadajícím proužku světla. Uvědomoval si, co udělal, byla to nejlepší možnost, jediná. Odehnal všechny pryč, zdálo by se to těžké, ale bylo to nepříjemně jednoduché. Ztrácet přátele, lidi kolem sebe je mnohem snazší než se sbližovat, seznamovat. Jednodušší, bolestivé, snad ale méně, než kdybychom se sblížili s dalšími, jež v budoucnu ztratíme. Usadil se vprostřed místnosti a čekal. Na osud. Se známým vrznutím se otevřeli dveře, načež i oči. Nepřišlo neodvratné, byl to Aiden. „Ať ses mě... nás chtěl zbavit z jakéhokoli důvodu, u mě ti to nevyšlo. Spolu jsme silnější,“ kéž by věděl, do čeho se připletl. Neměl se vracet, avšak stalo se.

  James Thomason