Missing Place (1x19)
V dnešním příběhu bych malou zmínkou připomenul 98 let (29. 4. 1921) od úmrtí osoby, ženy, jež jako první překonala Niagarské vodopády v sudu.
„Jasone, lidi, něco se děje. Odnikud se zjevil starobylí chrám,“ Aiden všechny zběžně obeznámil s cestou, kam se chtěli vrhnout. Když teď Jason vyděl souřadnice uprostřed pralesa, kam se měli vydat prozkoumat chrám, uvědomil si, že jsou mu čísla povědomá. Papír z Madridu, někdo je chtěl varovat, nebo šlo o něco jiného? Rty se mu prohly dolů. „Jen to má malý háček. Pamatujete na ten papír ze Španělska? Souřadnice se shodují právě s oněmi nalezenými. Díky za info Aidne,“ roztřeseně ze sebe dostával slova, zatím co se snažil vymyslet co dál. „Takže nás někdo varoval?“ „Nejspíš jo.“
…
Před zrcadlem se teď rozprostíral velký nafukovací člun, který se evidentně všem nezamlouval. „V tom se máme jakože plavit, jo?“ „Jo. Nějaký problém? Jestli chceš můžu ti vyndat sud Annie Edson Taylor, ta v něm zažila ale dobrodružství,“ Jason si užíval popichování, mezi tím jim ale utíkal čas. „To bude asi dobré, do vodopádu se vrhnout nehodlám. Ještě by se to se mnou potopilo nebo rozpadlo,“ co se skutečně rozpadlo, nebo spíš rozplynulo, byl odpor, mohli tak vyrazit na cestu za tajemnou stavbou. Aiden nažhavil zrcadlo, společně s Jasonem jím prostrčili plavidlo a i s Phebe a Raven jej následovali.
„Aidne, můžeš mi říct, proč jste se všichni trefili dovnitř, včetně Raven, dokonce jste se udrželi na vodě a já jediná jsem skončila ve vodě?“ Phebeiny výčitky byly na místě. Odpověď se nedostávala a tak se s malou pomocí přidala k trojici plavící se na řece a ne v řece, vyždímala oblečení a příhodně upravila svůj outfit.
…
♫ Vlastně bylo dobře, že Ali nevzali sebou do Španělska, byla by jen zklamaná, navíc ten rozchod. Dopadlo by to stejně jako na Kajmanech, jen nudný výlet s racionálním vysvětlením. To by ji taky nepotěšilo, celý svět se přeci spikl, jak může být něco racionálního, že. Zklamání a bolest, samota, zrada. Jak se Jason ponořil do svých myšlenek, nevšiml si, že ho právě nabrala větev trčící do jejich cesty, která se ho snažila vzít naskrz. Snad až v poslední chvíli se pohotové trojici podařilo zápas vyhrát, větev se mrštěním vrátila na původní místo.
Plavili se dál meandry řeky, obstojně se vyhýbali kořenům u břehů a pomalu se blížili k cíli. Cesta se však s každým dalším záhybem táhla víc a víc, chvílemi se tak zdálo, že jsou snad na špatné řece. „Aidne, co kdybys vytáhl mobil a našel, kde jsme, nebo spíš, kam teď míříme,“ tím v podstatě Jason jmenoval Aidna do velení. „Ještě tak půl kiláku a pak to vezmeme mezi stromy,“ kdy vlastně stihl vytáhnout ten telefon?
…
Čtveřice stála opět nohama pevně na zemi a mizela zarostlou zablácenou cestou hlouběji do vnitrozemí. Propojené rostliny, hmyz, jeden úžasný výjimečný ekosystém, část světa nedotknutá civilizací, nezkažená příroda. Pár pádů při zakopnutí o kořeny, dodřená kolena. Květy, nikoliv však zla,
„Lidi, tak podle souřadnic bychom měli být na místě,“ Aidnovi nejspíš nesloužil zrak. „Děláš si srandu, vždyť je tu jen prázdná pláň, ses trochu netrefil ne?“ poznámek na JíDího osobu přibývalo. Nikdo se ale nesnažil hledat řešení, nebo důvod oné chyby. „Můžete být chvíli ticho? Podívejte se sem, satelitní snímky s chrámem přesně na tomto místě,“ důkazy byly nepopiratelné, jen to najednou vůbec nedávalo smysl. „Něco tu nehraje, někdo nás varoval ve Španělsku před něčím, co se v té době ještě nestalo a nejspíš nikdy nestane. Aidne, najdi co nejdřív kus skla a vrať nás domů, mám špatné tušení,“ k obavám měli důvod všichni, nikdo radši ani nedomýšlel možné následky.
…
„Tak to trvalo trochu dýl, no, jak snadné si myslíte, že je najít sklo v řece,“ Jasona však zajímal jen stav jejich zázemí. „Nejspíš to byl jen zbytečná obava, i tak to ale nesedí,“ údiv nad zažitým dával najevo pouze Jay, ale zmatení bylo znatelné rovněž na tvářích ostatních. Co se událo, nedávalo smysl, v jednom čase chrám existuje i neexistuje. Klasický filozofický problém. Nyní ale úplně jiný problém, jež dělal vrásky na nejednom čele.
James Thomason
„Jasone, lidi, něco se děje. Odnikud se zjevil starobylí chrám,“ Aiden všechny zběžně obeznámil s cestou, kam se chtěli vrhnout. Když teď Jason vyděl souřadnice uprostřed pralesa, kam se měli vydat prozkoumat chrám, uvědomil si, že jsou mu čísla povědomá. Papír z Madridu, někdo je chtěl varovat, nebo šlo o něco jiného? Rty se mu prohly dolů. „Jen to má malý háček. Pamatujete na ten papír ze Španělska? Souřadnice se shodují právě s oněmi nalezenými. Díky za info Aidne,“ roztřeseně ze sebe dostával slova, zatím co se snažil vymyslet co dál. „Takže nás někdo varoval?“ „Nejspíš jo.“
Před zrcadlem se teď rozprostíral velký nafukovací člun, který se evidentně všem nezamlouval. „V tom se máme jakože plavit, jo?“ „Jo. Nějaký problém? Jestli chceš můžu ti vyndat sud Annie Edson Taylor, ta v něm zažila ale dobrodružství,“ Jason si užíval popichování, mezi tím jim ale utíkal čas. „To bude asi dobré, do vodopádu se vrhnout nehodlám. Ještě by se to se mnou potopilo nebo rozpadlo,“ co se skutečně rozpadlo, nebo spíš rozplynulo, byl odpor, mohli tak vyrazit na cestu za tajemnou stavbou. Aiden nažhavil zrcadlo, společně s Jasonem jím prostrčili plavidlo a i s Phebe a Raven jej následovali.
„Aidne, můžeš mi říct, proč jste se všichni trefili dovnitř, včetně Raven, dokonce jste se udrželi na vodě a já jediná jsem skončila ve vodě?“ Phebeiny výčitky byly na místě. Odpověď se nedostávala a tak se s malou pomocí přidala k trojici plavící se na řece a ne v řece, vyždímala oblečení a příhodně upravila svůj outfit.
…
♫ Vlastně bylo dobře, že Ali nevzali sebou do Španělska, byla by jen zklamaná, navíc ten rozchod. Dopadlo by to stejně jako na Kajmanech, jen nudný výlet s racionálním vysvětlením. To by ji taky nepotěšilo, celý svět se přeci spikl, jak může být něco racionálního, že. Zklamání a bolest, samota, zrada. Jak se Jason ponořil do svých myšlenek, nevšiml si, že ho právě nabrala větev trčící do jejich cesty, která se ho snažila vzít naskrz. Snad až v poslední chvíli se pohotové trojici podařilo zápas vyhrát, větev se mrštěním vrátila na původní místo.
Plavili se dál meandry řeky, obstojně se vyhýbali kořenům u břehů a pomalu se blížili k cíli. Cesta se však s každým dalším záhybem táhla víc a víc, chvílemi se tak zdálo, že jsou snad na špatné řece. „Aidne, co kdybys vytáhl mobil a našel, kde jsme, nebo spíš, kam teď míříme,“ tím v podstatě Jason jmenoval Aidna do velení. „Ještě tak půl kiláku a pak to vezmeme mezi stromy,“ kdy vlastně stihl vytáhnout ten telefon?
…
Čtveřice stála opět nohama pevně na zemi a mizela zarostlou zablácenou cestou hlouběji do vnitrozemí. Propojené rostliny, hmyz, jeden úžasný výjimečný ekosystém, část světa nedotknutá civilizací, nezkažená příroda. Pár pádů při zakopnutí o kořeny, dodřená kolena. Květy, nikoliv však zla,
„Lidi, tak podle souřadnic bychom měli být na místě,“ Aidnovi nejspíš nesloužil zrak. „Děláš si srandu, vždyť je tu jen prázdná pláň, ses trochu netrefil ne?“ poznámek na JíDího osobu přibývalo. Nikdo se ale nesnažil hledat řešení, nebo důvod oné chyby. „Můžete být chvíli ticho? Podívejte se sem, satelitní snímky s chrámem přesně na tomto místě,“ důkazy byly nepopiratelné, jen to najednou vůbec nedávalo smysl. „Něco tu nehraje, někdo nás varoval ve Španělsku před něčím, co se v té době ještě nestalo a nejspíš nikdy nestane. Aidne, najdi co nejdřív kus skla a vrať nás domů, mám špatné tušení,“ k obavám měli důvod všichni, nikdo radši ani nedomýšlel možné následky.
…
„Tak to trvalo trochu dýl, no, jak snadné si myslíte, že je najít sklo v řece,“ Jasona však zajímal jen stav jejich zázemí. „Nejspíš to byl jen zbytečná obava, i tak to ale nesedí,“ údiv nad zažitým dával najevo pouze Jay, ale zmatení bylo znatelné rovněž na tvářích ostatních. Co se událo, nedávalo smysl, v jednom čase chrám existuje i neexistuje. Klasický filozofický problém. Nyní ale úplně jiný problém, jež dělal vrásky na nejednom čele.
James Thomason
Komentáře
Okomentovat