The Game Is On (1x22)
Životy každého plynou stále dopředu, když ovšem obzvláště vybočujete z rutiny, získáte si něčí pozornost. Své o tom ví i čtveřice, která protentokrát obětuje komfort opomíjeného stínu. Příběh se teprve rozjíždí a vy se na jeho pokračování můžete těšit tradičně v neděli, tenkrát ale po malé pauze až 1. září. Do té doby snad dám dohromady doplňkové "články" odhalující nevěděné.
Další z řady nudných přednášek. Alespoň, že učitelka nijak zvlášť nelpěla na standardním hodnocení. Deset procent sem, deset tam. I tak, poslední hodina dne a zrovna tato. Polovina lidí spala na lavicích, přibližně čtvrtina projížděla net, dva se snažili vyučující napodobovat, pár lidí si vzadu četlo, nikdo nijak zvlášť nevěnoval pozornost tomu, o čem by hodina měla být. Blížil se konec, s ním se ale dny táhly mnohem víc a při pohledu na hodiny se zdálo, že se čas naprosto zastavil. Avšak ručičky se pomalu posunovali a přibližovali nadcházející. Najednou se rozletěla všechna okna, do místnosti se vyvalili střepy a vzápětí také ozbrojení zahalení muži. Z venkovní strany se za okny začaly spouštět kovové rolety. Dech všech se tajil. Otevřenými dveřmi byl slyšet klapot, ne však onen známí ředitelčin, zněl tlumeně. Viditelnost v místnosti zajišťovala pouze stropní světla. Do místnosti vstoupil muž v obleku v ruce jímající ovladač, jímž právě zamezoval přístupu denního světla pro trochu toho soukromí. „Jmenuji se MacMonroe a jsem agentem... to je vlastně jedno odkud. Hledáme mezi vámi pouze čtyři. Oni vědí, koho myslíme, pokud předstoupí hned, nemusíme to zdržovat a ostatní mohou odejít,“ muž se snažil znít seriózně, aby tak nepůsobil navenek pouze svým šatem.
James Thomason
Další z řady nudných přednášek. Alespoň, že učitelka nijak zvlášť nelpěla na standardním hodnocení. Deset procent sem, deset tam. I tak, poslední hodina dne a zrovna tato. Polovina lidí spala na lavicích, přibližně čtvrtina projížděla net, dva se snažili vyučující napodobovat, pár lidí si vzadu četlo, nikdo nijak zvlášť nevěnoval pozornost tomu, o čem by hodina měla být. Blížil se konec, s ním se ale dny táhly mnohem víc a při pohledu na hodiny se zdálo, že se čas naprosto zastavil. Avšak ručičky se pomalu posunovali a přibližovali nadcházející. Najednou se rozletěla všechna okna, do místnosti se vyvalili střepy a vzápětí také ozbrojení zahalení muži. Z venkovní strany se za okny začaly spouštět kovové rolety. Dech všech se tajil. Otevřenými dveřmi byl slyšet klapot, ne však onen známí ředitelčin, zněl tlumeně. Viditelnost v místnosti zajišťovala pouze stropní světla. Do místnosti vstoupil muž v obleku v ruce jímající ovladač, jímž právě zamezoval přístupu denního světla pro trochu toho soukromí. „Jmenuji se MacMonroe a jsem agentem... to je vlastně jedno odkud. Hledáme mezi vámi pouze čtyři. Oni vědí, koho myslíme, pokud předstoupí hned, nemusíme to zdržovat a ostatní mohou odejít,“ muž se snažil znít seriózně, aby tak nepůsobil navenek pouze svým šatem.
…
James Thomason
Komentáře
Okomentovat