Unexpected Mess (1x21)
Tentokrát ještě opět zůstaneme na půdě školy, kde bude čtveřice muset čelit svým rozhodnutím, které by mohli mít za následek úplný konec. V závěru června se můžete těšit na další pokračování.
Jak daleko jsme schopni zajít, co všechno jsme ochotni podniknout a obětovat. Snažíme se pomáhat z údajně nezištných důvodů, ve skutečnosti chceme alespoň dobrý pocit. Jen si možná vybíráme špatnou stranu, někdy je nejlepším spojencem ten nejnepravděpodobnější. Mnohdy to však zjistíme až příliš pozdě, jsme zapleteni.
„Propadá a jinde zastání nenajde. Jsme jeho jediná možnost. Proč mu nepomoci, když můžeme?“ Jason zněl přesvědčeně, byl si jist svými cíli a záměry. A ostatní začali být také nalomeni, přece jen, došel až sem. Odhlasováno, 4 pro, 0 proti, teď ještě co na to Spiros.
…
„Myslím, že mám nápad. Bezdrátová sluchátka, přesněji jedno,“ Jason následně pokračoval ve výkladu vcelku prostého plánu. Aiden předělá AirPods na automaticky obousměrný kanál, Phebe se postará o grafickou stránku, aby našeptávač splynul s uchem, Raven pak bude muset odvést pozornost přímo v místnosti a sebrat zadání správné skupiny. Pak už jen společně budou odříkávat postup přímo do ucha. Prosté, jen riskantní.
…
„Super práce, ne že bych vám nevěřil, ale časově taky skvěle. Pojďme to rozjet,“ lehkým krokem mířili k místu, kde měli strávit celý sen, než provedou... pomoc, ke škole. Čas opět plynul pomalu, všechno se vleklo, navíc hodiny byly nejen zdlouhavé, ale i příšerně nudné. Konečně nadešel ten okamžik, Raven se vydala vstříc chodbě a podvodu, musela vyčkávat.
„Tady je zadání. Dejme se do toho, ať už to mám za sebou,“ Ravenina část byla splněna. Až doposud to byla sranda, teď začíná práce. Každý si vzal dva příklady, devátý zůstává nejrychlejšímu, proč si z toho přece neudělat soutěž, že? Na papírech přibývala čísla, pokyny zněly tak, jak za sebou příklady následovaly. Bylo hotovo. Udělali dobrý skutek, zachránili někoho, ač ne úplně čistě.
O 18 hodin později
Klid započaté hodiny byl mírně rušen charakteristickým klapáním po chodbě. Ve dveřích se zjevila ředitelka K. s přísně znějícím hlasem provolávající slávu nadcházející zkáze. „Alyson, Spire, okamžitě se mnou!“ klapání si nyní sebou odnášelo jmenovanou dvojici. V učebně nastal menší rozruch, ale spíš kvůli přítomnosti ředitelky, než pro nastalé události. „Phebe, prosím, běž najít Raven. Sejdeme se na hlavní chodbě,“ Jason se opět chopil vedení, možná si jako jediný uvědomoval, co se děje, možná se jen předváděl.
„Jasone, co se zase děje?“ Raven byla rozmrzelá, nejspíš vytržením z deseti minut klidu, které si protáhla až do hodiny. Musela být do něčeho zabraná, když si nevšimla procházející ředitelky, dvakrát. „Teď to asi nebude nejlepší. Ale věřte mi,“ Jay přímo žadonil o důvěru ostatních, který jediná mohla pomoci. Neohrožený krok obávajících se nesl se právě chodbou. Nikoli klapání. Jak se blížili k daným dveřím, srdce bylo víc a víc. Alespoň Jasonovi. Napřahoval se ke dveřím, když se mu všechno vrátilo, profesor... prázdný kabinet. Bylo to tu. V místnosti právě obohacené o čtveřici, která zrovna vstoupila, se zrovna rozebíraly dva největší prohřešky uplynulého roku, jež vypluly na povrch. „A vy tu chcete...“ doplňovala slovně ředitelka svůj pohled. „Jen pokračujte, my budeme až druzí na řadě,“ to co Aiden vypustil znělo sice zvláštně, ale nejspíš to jako prozatimní vysvětlení stačilo. „Tak tedy, vloupání se do kabinetu pod záminkou podvodu, Alyson. A podvodný pokus projít do dalšího ročníku, A...“ věta byla utnuta při oslovení. „Stačí Spiros, ale to víte“ upřesnil jeden ze zúčastněných, jak chce být oslovován. „Abychom si to tedy shrnuli a našli východisko. Tak, máte mi k tomu co říct?“ právě k tomu asi chtěl Aiden získat čas, aby se přesvědčili, že se skutečně jedná o ony záležitosti. „Když dovolíte, teď nadešel náš čas. My k tomu máme co říct,“ Jason musel plytce polknout, nadechnout se a odhodlat se k pokračování věty. „Pokud je oba hodláte vyhodit, za podvod, za vniknutí do kabinetu, přijdete i o nás,“ tato slova překvapil všech šest přítomných, snad dokonce i Jasona samotného. „Myslím, že netušíš, o co tu hraješ,“ ředitelka přešla do útočného módu. „Myslím, že to vím přesně. Buď teď všichni odejdeme těmito dveřmi ven bez postihů, nebo jste právě přišla o nás čtyři,“ Jasona nakopla podrážděnost autority, následkem bylo rovněž bojové nastavení. V místnosti nastalo ticho, které narušoval pouze zpěv ptáka, který právě přistál na parapet otevřeného okna. „Vypadněte, hned!“ zněla věta oznamující vítěství.
„Díky Jasone, ale vaši pomoc jsem nepoužil. Dokonalost by byla až moc podezřelá, takže po tom, co jste mě informovali, nadešel čas naši komunikaci přerušit. Samozřejmě jste neměli šanci cokoli zjistit. Udělal jsem to teda postaru, mobil pod lavicí,“ vítězoslavné prohlášení sebestředného egoisty. „Je dvojnásobná radost podvést podvodníka,“ tak zakončil Spiros svoji děkovnou řeč. „Nietzsche?“ Jasonovi to nedalo, s takovým koncem se nespokojil. „Machiavelli,“ tím padlo poslední slovo. Jason se jen rozesmál nad absurditou jejich činů. Prozatím byli všichni z obliga.
James Thomason
Jak daleko jsme schopni zajít, co všechno jsme ochotni podniknout a obětovat. Snažíme se pomáhat z údajně nezištných důvodů, ve skutečnosti chceme alespoň dobrý pocit. Jen si možná vybíráme špatnou stranu, někdy je nejlepším spojencem ten nejnepravděpodobnější. Mnohdy to však zjistíme až příliš pozdě, jsme zapleteni.
„Propadá a jinde zastání nenajde. Jsme jeho jediná možnost. Proč mu nepomoci, když můžeme?“ Jason zněl přesvědčeně, byl si jist svými cíli a záměry. A ostatní začali být také nalomeni, přece jen, došel až sem. Odhlasováno, 4 pro, 0 proti, teď ještě co na to Spiros.
…
„Myslím, že mám nápad. Bezdrátová sluchátka, přesněji jedno,“ Jason následně pokračoval ve výkladu vcelku prostého plánu. Aiden předělá AirPods na automaticky obousměrný kanál, Phebe se postará o grafickou stránku, aby našeptávač splynul s uchem, Raven pak bude muset odvést pozornost přímo v místnosti a sebrat zadání správné skupiny. Pak už jen společně budou odříkávat postup přímo do ucha. Prosté, jen riskantní.
…
„Super práce, ne že bych vám nevěřil, ale časově taky skvěle. Pojďme to rozjet,“ lehkým krokem mířili k místu, kde měli strávit celý sen, než provedou... pomoc, ke škole. Čas opět plynul pomalu, všechno se vleklo, navíc hodiny byly nejen zdlouhavé, ale i příšerně nudné. Konečně nadešel ten okamžik, Raven se vydala vstříc chodbě a podvodu, musela vyčkávat.
„Tady je zadání. Dejme se do toho, ať už to mám za sebou,“ Ravenina část byla splněna. Až doposud to byla sranda, teď začíná práce. Každý si vzal dva příklady, devátý zůstává nejrychlejšímu, proč si z toho přece neudělat soutěž, že? Na papírech přibývala čísla, pokyny zněly tak, jak za sebou příklady následovaly. Bylo hotovo. Udělali dobrý skutek, zachránili někoho, ač ne úplně čistě.
O 18 hodin později
Klid započaté hodiny byl mírně rušen charakteristickým klapáním po chodbě. Ve dveřích se zjevila ředitelka K. s přísně znějícím hlasem provolávající slávu nadcházející zkáze. „Alyson, Spire, okamžitě se mnou!“ klapání si nyní sebou odnášelo jmenovanou dvojici. V učebně nastal menší rozruch, ale spíš kvůli přítomnosti ředitelky, než pro nastalé události. „Phebe, prosím, běž najít Raven. Sejdeme se na hlavní chodbě,“ Jason se opět chopil vedení, možná si jako jediný uvědomoval, co se děje, možná se jen předváděl.
„Jasone, co se zase děje?“ Raven byla rozmrzelá, nejspíš vytržením z deseti minut klidu, které si protáhla až do hodiny. Musela být do něčeho zabraná, když si nevšimla procházející ředitelky, dvakrát. „Teď to asi nebude nejlepší. Ale věřte mi,“ Jay přímo žadonil o důvěru ostatních, který jediná mohla pomoci. Neohrožený krok obávajících se nesl se právě chodbou. Nikoli klapání. Jak se blížili k daným dveřím, srdce bylo víc a víc. Alespoň Jasonovi. Napřahoval se ke dveřím, když se mu všechno vrátilo, profesor... prázdný kabinet. Bylo to tu. V místnosti právě obohacené o čtveřici, která zrovna vstoupila, se zrovna rozebíraly dva největší prohřešky uplynulého roku, jež vypluly na povrch. „A vy tu chcete...“ doplňovala slovně ředitelka svůj pohled. „Jen pokračujte, my budeme až druzí na řadě,“ to co Aiden vypustil znělo sice zvláštně, ale nejspíš to jako prozatimní vysvětlení stačilo. „Tak tedy, vloupání se do kabinetu pod záminkou podvodu, Alyson. A podvodný pokus projít do dalšího ročníku, A...“ věta byla utnuta při oslovení. „Stačí Spiros, ale to víte“ upřesnil jeden ze zúčastněných, jak chce být oslovován. „Abychom si to tedy shrnuli a našli východisko. Tak, máte mi k tomu co říct?“ právě k tomu asi chtěl Aiden získat čas, aby se přesvědčili, že se skutečně jedná o ony záležitosti. „Když dovolíte, teď nadešel náš čas. My k tomu máme co říct,“ Jason musel plytce polknout, nadechnout se a odhodlat se k pokračování věty. „Pokud je oba hodláte vyhodit, za podvod, za vniknutí do kabinetu, přijdete i o nás,“ tato slova překvapil všech šest přítomných, snad dokonce i Jasona samotného. „Myslím, že netušíš, o co tu hraješ,“ ředitelka přešla do útočného módu. „Myslím, že to vím přesně. Buď teď všichni odejdeme těmito dveřmi ven bez postihů, nebo jste právě přišla o nás čtyři,“ Jasona nakopla podrážděnost autority, následkem bylo rovněž bojové nastavení. V místnosti nastalo ticho, které narušoval pouze zpěv ptáka, který právě přistál na parapet otevřeného okna. „Vypadněte, hned!“ zněla věta oznamující vítěství.
„Díky Jasone, ale vaši pomoc jsem nepoužil. Dokonalost by byla až moc podezřelá, takže po tom, co jste mě informovali, nadešel čas naši komunikaci přerušit. Samozřejmě jste neměli šanci cokoli zjistit. Udělal jsem to teda postaru, mobil pod lavicí,“ vítězoslavné prohlášení sebestředného egoisty. „Je dvojnásobná radost podvést podvodníka,“ tak zakončil Spiros svoji děkovnou řeč. „Nietzsche?“ Jasonovi to nedalo, s takovým koncem se nespokojil. „Machiavelli,“ tím padlo poslední slovo. Jason se jen rozesmál nad absurditou jejich činů. Prozatím byli všichni z obliga.
James Thomason
Komentáře
Okomentovat