Every Ending There Is a New Beginning (2x02)

  Tak je to tu. Po pár hodinách čekání se dozvíte, jaký dopad mělo rozhodnutí o budoucnosti. Možná by napínavější čekání bylo v případě, že by až tento příběh byl úvodem druhé série, ale chtěl jsem na konci té první jen menší lákadlo a cliffhanger, navíc by to pro závěr chtělo vylepšit, víc barvitě popsat detaily a celkově by tomu chybělo napětí. Tak si užijte poklidný úvod nových příběhů.



  Nový den a s ním také začátek nového roku. Konec flákárny, ale tak to má být. Byly to fajn týdny, mohly být lepší, to nepochybně, ale všechno nemusí být dokonalé. Navíc teplá nebeská louč stále navozovala poklidnou atmosféru uplynulých dní.

  Zase ta stejná cesta jako celý rok. Stále stejné kroky směřující ke schodům vedoucím před dveře oné  monumentální budovy. Krutý střet s realitou při návratu do školy. První den byl klidný, ostatně takové byli nakonec všechny první dny. Nejde o přechod od volna k povinnostem, spíš přibližování nevyhnutného, blížícího se konce. I když zde je také světýlko naděje, něco nového zase začne. To však není útěcha pro blížící se smutné loučení.

…

  „Viděla jsem tvůj rozvrh. Ty se učíš francouzsky?“ z Raveniny strany se snad jednalo o skutečný zájem, něco se dozvědět. „Ahoj Raven. Zrovna ty se divíš? Navíc po tom, co se stalo v Africe při našem hádkovém incidentu si myslím, že by se to mohlo hodit. Takže když se naskytla příležitost, proč to nezkusit. Nový start, nový začátek,“ Jason se cítil hrdě, že se pro jednou rozhodl udělat něco rozumného se svým čase a ke všemu i pro svou budoucnost. „Jasně, ty myslíš to s šifrou. K čemu, že ti má být fránina?“ Chtěla si z něj dělat srandu? myslela to vážně? A proč to dělala? Špatné otázky bez odpovědí. „Ty si nevzpomínáš, jak nás po cestě zespoda nahoru ti z vyšších států našli v nákladovém prostoru, a jelikož nikdo z nás neumí francouzsky ani rusky, tak nás zavřeli? Jo, fajn výlet. Zajímavé památky v podobě modřin,“ vzpomínky na jednu hloupou cestu zinscenovanou nezainteresovanou osobou. „Takže jak říkám, nový začátek. Snažím se si dát věci do pořádku, kór po tom, co jsem to podělal jak s Janet, tak s Ali. Takže když teď může být alespoň něco normální a v pohodě, proč to nezkusit,“ při těchto věcech zrovna přemýšlel, že by mnohdy byl život o tolik jednodušší, kdyby jej šlo naplánovat stejně jako rozvrh. „Jo, asi máš pravdu,“ pár slovy tak ukončila konverzaci a směřovala k odchodu. Po chvilce se ovšem Raven prudce otočila a vrhala pohled na Jasona. „Víš, vlastně s tebou souhlasím, teď, když jsme přečkali krizi a vše se nám to tak nějak rozpadlo, možná bychom toho měli nechat. Ráda bych se na čas vydala za rodinou. Svět se obejde i bez nás. Tak ahoj,“ slova dopadala jako tříštící se kapka vody. Jay zůstal stát jako opařený. Všechno se mělo dávat dohromady, ale o nic přeci nejde. Nic velkého.

…

  Jason konečně dorazil za Phebe a Aidnem, aby jim oznámil, že je jich o jednoho méně. Po otevření dveří byl však předběhnut. Jednak zvukem vrzání, ale také okamžitou reakcí Phebe. „Raven je pryč, je to tak, že jo?“ tolik k plánovanému oznámení. „Ano, vyrazila na čas za příbuznými. Jsem ale přesvědčený, že ve třech to taky dočasně zvládneme,“ snažil se být Jason optimistický, zatím netušil, co ho čeká. „Když je to tak, Jasone, bylo toho teď docela dost. Víš co, i když jsme měli nějaký ten čas, potřebuju pauzu. Chci teď nějakou dobu být s Alexis,“ Aiden mluvil jasně, docela klidným hlasem, rozhodl se následovat Raven. „No, dobře no. Jasně, jen běž. My to tu nějak přežijeme. Dva jsou pořád víc než jeden,“ Jay si to zřejmě svojí úvodní větou zakřikl. Dva se vzdali, jedna stále zůstává. „Jasone, známe se už nějakou chvíli a nechci tě v tom nechat, ale taky potřebuju pauzu. Musím si urovnat některé věci,“ ani Phebe se protentokrát nezdála být v obavách, prošlo to přece dvěma před ní. Místnost tak nějak posmutněla po odchodu třech přátel. Bylo rozhodnuto, zůstal tu už jen on sám. 

  Místnost tak nějak posmutněla po odchodu dvou z nejlepších přátel. Byli tu už jen oni sami. Každý jde svou cestou, jen se snaží si srovnat život a být „normální“. A pak tu po nich zůstane prázdnota. Bolest, chlad. Možná je načase taky změnit cestu. Možná si už užili dobrodružství až až, teď je čas přestat. Zpřetrhat pouta. Stejně nás všichni opouštějí, stále. Vždy je to stejné, vždy to bolí. Jenže naposledy je vyštval úmyslně, jen aby je chránil. Tentokrát to bylo jiné.

…

  Procházel se jen tak, tam a zpět, prázdným místem, uchráněným, ale opuštěným. Možná je lepší variantou zaměstnat se, než věci vzdát. Má přece pár věcí, na které se chtěl podívat, které odsunoval na jindy. Stále je co prostudovat, tak proč se do toho nevrhnout po hlavě. Mysl ale nepřechytračíme, něco se nedá vytěsnit, o něčem musíme přemýšlet neustále. To ta samota.

  ♫Už se to jednou stalo, před tímto vším. Před Raven, Phebe, před Aidnem. Jason, Matt, Leila, Mara a... Pět, čtyři, tři, dva, až zůstal úplně sám. Je to doba, čas jde dál, ale myšlenky zůstávají. Stejně tak i vzpomínky, jedny z těch dobrých. Ještě o něco dříve tu byly Nina, Meg a množství dalších nejen z této doby. Ti všichni zapomněli Jasonovo jméno, s Ninou se dokonce v současné době velmi dobře zná Leon, ale ona Jasona vytěsnila. Všechny ty osoby, Aiden, Phebe, Raven, Leon, Carol, Matt, Leila, Mara, Nina, Meg. Změť jmen ze všech dob, tváře, smích otupovaly Jayovi smysly. Vždy si za to mohl sám. Tak jako teď. Pomalu se mu zavírali oči, začal se stávat bezvládným. Najednou se skácel na zem. Rána, dvě ťuknutí, jak mu poskočil hlava. Na zemi teď leželo nehybné tělo.


  James Thomason