Letters from the Past (2x05)
Nachýlil se konec září a s ním také čas na první dobrodružství po znovu shledání. Časy se ovšem mění, takže cesta nebude úplně takovou, jako doposud. Navíc čtveřici čeká zjištění nemilé zkušenosti, se kterou se bude muset vyrovnat, respektive její důsledky.
Příjemné podzimní počasí, ideální den vyrazit někam ven. Každý si to ale vykládá trochu jinak, především, když jste megalomanem. „Tak jsem přemýšlel... a máte pravdu. Svět tu byl i před námi, navíc, jak jsme zjistili, doposud jsme byli pod ochrannými křídly, takže teď, když jsme všechno urovnali... prostě není nejlepší čas se vystavovat nebezpečí. Každopádně mám nápad. Pořád máme zrcadlo, tak co ho využívat spíš pro cestování, objevování a jaké sběratelství. Už žádné boje, prostě jen soukromá sbírka. Pokud tedy nepůjde opravdu o záchranu světa nebo tak,“ Jason sice svůj laciný proslov nepřednášel nijak vznešeně, ale po jeho dokončení tak vypadal. Všichni se vrátili a on jim nabízí nová dobrodružství, aby neodešli s prázdnou. Nezdálo se, že by byl někdo proti. „Hádám, že první takový výlet už naplánovaný máš, co?“ první rýpavá slova, nikoli ovšem stavějící autora do protistrany. Raven si zkrátka nemohla pomoct. „Ano, máš pravdu. Vím, že se ti naše destinace nebude úplně líbit, ale míříme do LA. Pro vysvětlení, chci najít písmena z nápisu Hollywood, protože původně v letech 1924 až 1949 měl totiž nápis o čtyři písmena víc, v celém znění to tedy bylo Hollywoodland, jenže...“ právě v této chvíli byl Jason přerušen Raven. „Jak to říkáváš, Wikipedii si můžeme přečíst potom? Přejdi k věci!“ tuto polohu si užívala, konečně mu to po tolika utnutích mohla vrátit. „Dobře, ať je po tvé. Chci najít písmena L, A, N a D. Sice mají na výšku nějakých 14 metrů, ale to vyřešíme potom,“ při posledních slovech bylo znát lehké chvění hlasu. Nešlo o vyvedení z míry přerušením, spíš faktem, že něco není připraveno a budou nuceni improvizovat. Bylo to ale také jisté vzrušení..
„Zrcadlo je připraveno. Phebe, můžeš jít,“ po těchto slovech Aiden následoval vyzvanou a prošel skrz. Zůstávali už jen dva. „Vlastně to byl rok 1923 ne 24,“ Jasonovi byla udělena lekce, avšak se vší ctí mimo přítomnost následovníků.
…
♫Jason se zjevil celý promáčený v nějaké hale. Snad nákupním centru. Avšak byl tu sám, on a stovky cizinců kolem něj, nikdo z přátel. Konečně začal dávat dohromady, co se stalo. Voda. Zjevil se sklem překrytým umělým vodopádem, který otevřenou místnost vyzdvihoval na úplně jinou úroveň. Jakousi chodbou dál dorazil k informační ceduli. Ocitl se na letišti, letišti v Los Angeles. Dobře, to ale pořád nevysvětlovalo, proč je tu sám. Procházel poslední, že by snad zrcadlo samo určilo, že se vydá jinou cestou? „Aidne, kde tě najdu, stalo se něco divného?“ při vytáčení a zahajování hovoru s jediným, na koho měl ze trojice číslo, se přesunoval k východu. „V letadle? Dobře, já jsem teď před letištěm, asi jsem tu našel i Raven, takže už jen Phebe,“ tato strana telefonního hovoru se snažila zklidnit hlas, aby nebylo poznat, jak moc v háji je. Teď ho čekal horší rozhovor, mířil totiž ke značně podrážděné spolucestovatelce. „Tebe to teda vyhodilo tady?“ snažil se být na úvod vtipný konstatováním očividného. „No... chvilku tu budeme muset počkat, než se k nám z letadla přidá Aiden a než se objeví Phebe,“ opět jedna velice užitečná informace pro rozčílenou. Alespoň má dost času vychladnout.
„Jasone, našel jsem i Phebe, byla na křídle jednoho z vedlejších letadel,“ místo, kam to vyplivlo Phebe docela pobavilo Jay, kterému právě cukali koutky, a on už se to přestal snažit skrývat. „Tobě to přijde vtipné, vodníku?“ správný protiútok, on totiž taky nedostal zrovna letenku první třídou. Čekání bylo u konce a oni byli zase společně, na tom teď záleželo. Vlastně ne jen na tom. „Takže letadlo, křídlo, vodopád a dveře. Co to má být? Zadal jsi to správně, nemáš třeba zase rozbitý mobil?“ odpovědí byl velmi tvrdý pohled Aidna, který neměl chuť vtipkovat ani trochu, na rozdíl od jeho přítele, kterému ještě před chvílí do smíchu bylo. „Nic jsem neřekl, dobře?! Můžeme to vyřešit i potom. Je na čase vyrazit k nápisu, první zastávka je u vysílače nad ním,“ při tom ale zároveň mizel pryč, aby demonstroval, že opravdu nehodlá déle čekat.
…
„Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsme ušli tak málo po svých. Je fajn to brát jen jako takový relax a dovolenou,“ Phebe měla pravdu, všichni dorazili společně, užili si pohodovou jízdu a klidnou 3,5 kilometrovou procházku až nahoru. To ale nebyl konec cesty. Teď teprve začínala ona dobrodružná část, najít písmena. Jason se zdál přesvědčený o prvním místě, které chtěl jako úkryt prohledat. Bezhlavě se vrhl směrem ke dvěma kontejnerům stojícím v úvodní části areálu. „Takže ty si vážně myslíš,“ souběžně s Aidnovými pochybnostmi Jay pronikal do jedné z jednotek, „že teď otevřeš dveře a vevnitř... bude písmeno A a L...“ slova se jen stěží odlepovala od rtů, jak zůstal JíDí v úžasu. „Hádám že jo, stejně jako že v té druhé jsou N a D,“ v tuto chvíli nebyl moc hovorný, ale co také říct, měl pravdu a našli zbytek nápisu. „Takže ta písmena skutečně stále existují? Páni, sice jsou poničená, ale na to, jak jsou stará... moment, měli bychom se vrátit k původní otázce. Jak je dostaneme skrz zrcadlo?“ věcná připomínka, která byla skutečně na místě. Phebe čekala, Aiden čekal, Raven čekala. Jason nečekal. „Nějakou dobu jsem nad tím přemýšlel, ale pak mi došlo, jak jsem zpět přivedli Ann, což je důkazem, že Alenčiným zrcadlem projde cokoli bez ohledu na rozměry. Takže když budete tak laskaví, nenašel by někdo z vás v okolí skleněnou láhev?“ Chvilku to trvalo, ale nakonec se Phebe s Raven vrátily, samozřejmě také s požadovaným předmětem. „Neptej se jak!“ Neměl to v úmyslu, ale varování bylo fajn. „JíDí, zvládneš nám otevřít cestu zpět, prosím,“ příjemný Phebein hlas vyzýval k cestování výjimečně místo Jasona. „Už se na tom dělá.“
…
Příjemné podzimní počasí, ideální den vyrazit někam ven. Každý si to ale vykládá trochu jinak, především, když jste megalomanem. „Tak jsem přemýšlel... a máte pravdu. Svět tu byl i před námi, navíc, jak jsme zjistili, doposud jsme byli pod ochrannými křídly, takže teď, když jsme všechno urovnali... prostě není nejlepší čas se vystavovat nebezpečí. Každopádně mám nápad. Pořád máme zrcadlo, tak co ho využívat spíš pro cestování, objevování a jaké sběratelství. Už žádné boje, prostě jen soukromá sbírka. Pokud tedy nepůjde opravdu o záchranu světa nebo tak,“ Jason sice svůj laciný proslov nepřednášel nijak vznešeně, ale po jeho dokončení tak vypadal. Všichni se vrátili a on jim nabízí nová dobrodružství, aby neodešli s prázdnou. Nezdálo se, že by byl někdo proti. „Hádám, že první takový výlet už naplánovaný máš, co?“ první rýpavá slova, nikoli ovšem stavějící autora do protistrany. Raven si zkrátka nemohla pomoct. „Ano, máš pravdu. Vím, že se ti naše destinace nebude úplně líbit, ale míříme do LA. Pro vysvětlení, chci najít písmena z nápisu Hollywood, protože původně v letech 1924 až 1949 měl totiž nápis o čtyři písmena víc, v celém znění to tedy bylo Hollywoodland, jenže...“ právě v této chvíli byl Jason přerušen Raven. „Jak to říkáváš, Wikipedii si můžeme přečíst potom? Přejdi k věci!“ tuto polohu si užívala, konečně mu to po tolika utnutích mohla vrátit. „Dobře, ať je po tvé. Chci najít písmena L, A, N a D. Sice mají na výšku nějakých 14 metrů, ale to vyřešíme potom,“ při posledních slovech bylo znát lehké chvění hlasu. Nešlo o vyvedení z míry přerušením, spíš faktem, že něco není připraveno a budou nuceni improvizovat. Bylo to ale také jisté vzrušení..
„Zrcadlo je připraveno. Phebe, můžeš jít,“ po těchto slovech Aiden následoval vyzvanou a prošel skrz. Zůstávali už jen dva. „Vlastně to byl rok 1923 ne 24,“ Jasonovi byla udělena lekce, avšak se vší ctí mimo přítomnost následovníků.
…
♫Jason se zjevil celý promáčený v nějaké hale. Snad nákupním centru. Avšak byl tu sám, on a stovky cizinců kolem něj, nikdo z přátel. Konečně začal dávat dohromady, co se stalo. Voda. Zjevil se sklem překrytým umělým vodopádem, který otevřenou místnost vyzdvihoval na úplně jinou úroveň. Jakousi chodbou dál dorazil k informační ceduli. Ocitl se na letišti, letišti v Los Angeles. Dobře, to ale pořád nevysvětlovalo, proč je tu sám. Procházel poslední, že by snad zrcadlo samo určilo, že se vydá jinou cestou? „Aidne, kde tě najdu, stalo se něco divného?“ při vytáčení a zahajování hovoru s jediným, na koho měl ze trojice číslo, se přesunoval k východu. „V letadle? Dobře, já jsem teď před letištěm, asi jsem tu našel i Raven, takže už jen Phebe,“ tato strana telefonního hovoru se snažila zklidnit hlas, aby nebylo poznat, jak moc v háji je. Teď ho čekal horší rozhovor, mířil totiž ke značně podrážděné spolucestovatelce. „Tebe to teda vyhodilo tady?“ snažil se být na úvod vtipný konstatováním očividného. „No... chvilku tu budeme muset počkat, než se k nám z letadla přidá Aiden a než se objeví Phebe,“ opět jedna velice užitečná informace pro rozčílenou. Alespoň má dost času vychladnout.
„Jasone, našel jsem i Phebe, byla na křídle jednoho z vedlejších letadel,“ místo, kam to vyplivlo Phebe docela pobavilo Jay, kterému právě cukali koutky, a on už se to přestal snažit skrývat. „Tobě to přijde vtipné, vodníku?“ správný protiútok, on totiž taky nedostal zrovna letenku první třídou. Čekání bylo u konce a oni byli zase společně, na tom teď záleželo. Vlastně ne jen na tom. „Takže letadlo, křídlo, vodopád a dveře. Co to má být? Zadal jsi to správně, nemáš třeba zase rozbitý mobil?“ odpovědí byl velmi tvrdý pohled Aidna, který neměl chuť vtipkovat ani trochu, na rozdíl od jeho přítele, kterému ještě před chvílí do smíchu bylo. „Nic jsem neřekl, dobře?! Můžeme to vyřešit i potom. Je na čase vyrazit k nápisu, první zastávka je u vysílače nad ním,“ při tom ale zároveň mizel pryč, aby demonstroval, že opravdu nehodlá déle čekat.
…
„Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsme ušli tak málo po svých. Je fajn to brát jen jako takový relax a dovolenou,“ Phebe měla pravdu, všichni dorazili společně, užili si pohodovou jízdu a klidnou 3,5 kilometrovou procházku až nahoru. To ale nebyl konec cesty. Teď teprve začínala ona dobrodružná část, najít písmena. Jason se zdál přesvědčený o prvním místě, které chtěl jako úkryt prohledat. Bezhlavě se vrhl směrem ke dvěma kontejnerům stojícím v úvodní části areálu. „Takže ty si vážně myslíš,“ souběžně s Aidnovými pochybnostmi Jay pronikal do jedné z jednotek, „že teď otevřeš dveře a vevnitř... bude písmeno A a L...“ slova se jen stěží odlepovala od rtů, jak zůstal JíDí v úžasu. „Hádám že jo, stejně jako že v té druhé jsou N a D,“ v tuto chvíli nebyl moc hovorný, ale co také říct, měl pravdu a našli zbytek nápisu. „Takže ta písmena skutečně stále existují? Páni, sice jsou poničená, ale na to, jak jsou stará... moment, měli bychom se vrátit k původní otázce. Jak je dostaneme skrz zrcadlo?“ věcná připomínka, která byla skutečně na místě. Phebe čekala, Aiden čekal, Raven čekala. Jason nečekal. „Nějakou dobu jsem nad tím přemýšlel, ale pak mi došlo, jak jsem zpět přivedli Ann, což je důkazem, že Alenčiným zrcadlem projde cokoli bez ohledu na rozměry. Takže když budete tak laskaví, nenašel by někdo z vás v okolí skleněnou láhev?“ Chvilku to trvalo, ale nakonec se Phebe s Raven vrátily, samozřejmě také s požadovaným předmětem. „Neptej se jak!“ Neměl to v úmyslu, ale varování bylo fajn. „JíDí, zvládneš nám otevřít cestu zpět, prosím,“ příjemný Phebein hlas vyzýval k cestování výjimečně místo Jasona. „Už se na tom dělá.“
…
♫Ani zpáteční cesta se neobešla bez stejných potíží jako cesta počáteční. Opět se každý zjevil naprosto jinde. Aiden dopadl na stůl, Phebe se ocitla na zemi ohrožovaná centimetr do sebe špičkou písmene N, Jason na sebe povalil knihovnu. Chyběla Raven. Uvnitř trojka našla už jen písmeno D, zůstával tak pouze venkovní prostor. V trávníku se příhodně zapíchla písmena L a A, napovídala tak, odkud se právě všichni vrátili. K dokonalosti chybělo jen X. Toho si pochopitelně všimla Ellie, která zrovna přicházela k tomuto krásnému útočišti. „Raven se šla opalovat?“ tak zněla úvodní věta přicházející osůbky. Zmatené pohledy tří navrátilců, kteří vyšli na denní světlo, mluvili jasně. „Máte ji na střeše.“
James Thomason
Komentáře
Okomentovat