Pros and Cons (2x01)

  Po dvouměsíční pauze je tu konečně závěr započatého příběhu, který přinese jednu velkou otázku. Snad si užijete jeho čtení od začátku až do konce, připomenete si pár věcí uplynulého roku a vychutnáte si rovněž jakousi minipovídku částečně vysvětlující děj.



  Nastala nejistota. Nikoliv panika, jak by se dalo čekat, všichni se drželi docela dobře. Najednou na zemi před agentem MacMonroem přistály čtyři kotouče. Rozzářili se a v místnosti se zjevila vytoužená čtveřice. „Bu, lekli jste se? Nás jste požadovali, tak tady jsme, živí a zdraví. Nebo že by ne?“ ozvalo se z disku s podobiznou Jasona. „Už nějakou dobu se děli… no řekněme zvláštní věci. Dostali jsme se někam, kde nic nebylo, několikrát nás někdo předběhl, věci byli až moc dokonalé. Pochopitelně jsme tak na vás čekali. Dovolil jsem si tedy takovou maličkost v podobě našich hologramů,“ pokračoval Aiden. „Byli jsme v hledáčku, ale nejsme žádná štvaná zvěř, abyste s námi tak zacházeli. Pokud to tak ovšem vidíte, co si zahrát takovou hru?“ provokoval protentokrát Ravenin hologram. „Měli jsme dost času a tak jsme se připravili. Začali jsme chystat plán. A tady je, právě se děje a vy jste jeho součástí. Pokud nás tedy chcete, budete si nás muset najít. Nebo je pro vás banda studentu až převeliké sousto?“ nastínil nadcházející události Phebein disk. „Takže pokud si troufáte, můžeme začít právě teď,“ zakončili svůj výstup všichni společně a podobizny zmizeli zpět v kotoučích.

…

  „Zdá se, že vše jde podle plánu, takže pokud se nepletu, další místo bude právě toto. Aidne budeš tak laskav a pošleš naše nové přátele skrz zrcadlo do… třeba do toho opuštěného skladu v doku v New Jersey?“ čtveřice sledovala rozbíhající se události ze svého bezpečného úkrytu, který Jason právě velel opustit. „Jednosměrná jízda do W12E7 už se chystá, Jasone,“ odpověděl s úsměvem Ai. „JíDí, máš už hotovou tu apku na dálkové odpojení, abychom mohli konečně vypadnout? Nerada bych, aby se něco podělalo jako při cestě do Španělska“ Raven se vše snažila co nejvíce popohnat, vážně si nehodlala vychutnávat komfort Alkatrazu, zároveň si ale užívala provokování a popichování. Zrcadlo se rozzářilo jako nikdy dřív, Aiden se otočil směrem k ostatním, „můžeme vyrazit.“

…

  „Lidi, máme trochu problém. S tím přenosem na dálku... no, nebude to tak, jak jsem myslel. Nemůžu nás pořádně zaměřit, ale jsme někde v Itálii, jenže to tu není pokryto wi-fi připojením a data to neutáhnou,“ závěr zněl jednoznačně neukončeně, jako by mělo následovat víc, jen se tak nestalo. I přesto informace zkazila náladu a prohnula rty všem zbylým třem. Došli tak daleko, všechno připravili a teď ztroskotají v důsledku přenosu na náhodné místo. Nezbylo než procházet vylidněné město duchů s malou nadějí.

  Štěstí se na nešťastníky přeci usmálo a do cesty jim postavilo mikrovlnku, jak podotkl Aiden. „Nejsem si jistý, ale myslím, že bych mohl využít totožnosti frekvencí k vytvoření něčeho podobného routeru.“ Po necelé třičtvrtěhodině konečně vyzdvihoval zařízení s nefalšovanou hrdostí do vzduchu. Nejprve zkontrolovali záznam, zda-li vyzvaní vůbec dorazili a prošli.

…

  Skupina tajemných mužů vedena agentem, který byl vzteky rudý, se pomalu přibližovala k místu určení. Rázně rozrazili dveře. Nic, nic než jen zářící zrcadlo. MacMonroe pro jednou změnil pozici a skupinu uzavíral, všichni obezřetně vstoupili do magického objektu, jako poslední pak muž v obleku. Puf, zrcadlo zhaslo, místnost ztichla a rázem zela prázdnotou. Aiden odvedl skvělou práci.

…

  Nastala chvíle mlčení, všichni jen tak stáli, dívali se na ostatní a čekali, co dál. Ticho jako první přerušil Jason, „jestli to není problém, mohl bys jim otevřít cestu zpět a poslat je pak na místo písečné šifry?“ Aiden si dal s odpovědí načas. Ticho se vrátilo, bylo sice kratší, ale napětím se táhlo, až připomínalo hodiny. „Možná by to šlo spojit, v podstatě je přenést do zrcadla a z něj dál. Uvidíme, co se dá dělat,“ docela se rozmluvil, i když k objasnění záměrů to mělo daleko. Následně se zabraně pustil pravděpodobně do úpravy přenosu na mobilu. „bylo by možné je sledovat satelitem, jak si vedou?“ naléhala odvážně Phebe. „Jo, jasně hned to bude.“

…

  Po poušti hnala čtveřice tajemné muže na most u vodopádů, do zarostlého pralesa a nakonec se je pokusila dostat do onoho osudného westernového místa, zde se však něco zlomilo. Osoby na místo nedorazili. „Něco je hodně špatně, měli bychom se vrátit, ať to můžeme zkontrolovat na přímo,“ navrhla v této bezvýchodné situaci Raven.  Její slova následovali také činy, takže za chvíli mířili spět do svého milovaného města. Průchod způsobil veliké rozrušení, když se na jeho konci shledali u zrcadla s neočekávanými.

  Všichni teď společně stáli v jedné místnosti. Mimo čtyřky a tajemných mužů tu stále rovněž ředitelka. Hra byla u konce. Raven, Aiden a Phebe vrhali nejisté pohledy na Jasona, který zatím zvažoval další krok. „Nejsem si zcela jist, jestli si myslíte, že jsme až tak blbý, nebo jsme tak zabednění, že to víte,“ pronesl po chvíli Jay a dokonale tím zmátl naprosto každého. „Jde o to, že nejen naše škola má kamerový systém, na které jste zachyceni. Jako další tu máme hromadu studentů, před které jste nastoupili v plné parádě. Ve výčtu bych mohl klidně pokračovat, ale nevidím sebemenší důvod. Takže jde o to, že jste tak neschopní, nebo nás zkoušíte?“ nikdo nehodlal provést další krok, všichni byli až moc nejistí. Ale čtveřice se nemohla prozradit, rozhodně ne teď. Raven v hlavě probleskl nápad. „Jasone jedno řešení by tu bylo,“ na chvíli se odmlčela a přinesla zabalenou lebku. „Jak jste se k tomu zatraceně dostali?“ Jay na okamžik hodil vše za hlavu a vzpomněl si, jak ji získali a také na Raveniny slova:

Jason vstoupil dovnitř a spatřil zářící zrcadlo. Na stolech Phebe a Raven leželi jejich věci. Asi si někam vyrazily, tak co. Po chvíli zářícím objektem proletěli obě zmíněné. Raven spatřila, že nejsou v místnosti sami, „Jasone, rychle to zavři.“ „Rychle Jay,“ pobízela ho také Phebe. Zrcadlo zhaslo a utichlo, vše se vrátilo do klidového stavu. Až teď si ovšem Jason všiml, co drží Phebe v rukou. Zářící skleněný objekt, Křišťálová lebka. „Co to má být?“ „Neptej se tak blbě,“ uzemnila ho Raven, „byly jsme na skok v Bílém domě, a tak trochu jsme si něco vzali. To je celé. Ještě se bude hodit.“

  „Vlastně si ani nevzpomínám,“ stále ho to bavilo, provokovat tak jak to nejspíš zamýšlel už od začátku. Teď šlo ovšem o více, ve hře byli jejich životy, za něž mohou dále bojovat, nebo se vzdát a pomáhat pod záštitou tajné organizace. Všichni byli rozhodnuti, jen pořád nevěděli, co dál. „Paní ředitelko, co tu vlastně děláte Vy?“ Jason reagoval na osobu, kterou právě spatřil, rovněž však situace posloužila jako skvělý způsob, jak získat více času. „Jasone, vážně si myslíš, že zmizení profesora Petermana by proběhlo bez povšimnutí jen tak? Že nevím, o vašich prohřešcích, které byli stejné, jako těch dvou nebožáků, které jste před časem u mě zachraňovali? Nebo dokonce to, že by vaše neustálé vytrácení se nepůsobilo ani v nejmenším nápadně? Byla jsem na vaší straně“ ředitelčina slova se dobře poslouchala, nemohli si být však jisti, že je nepodrazí. Vygumovat paměť také agentu protivovi a jeho skupině, nabourat se vládě do systémů a smazat všechny zmínky o nich. Bylo to riskantní, příště, až na ně někdo přijde, by vše mohlo dopadnout špatně. Neměli by nejmenšího spojence. „Aidne, teď. Je čas,“ Jason oznámil, že je třeba zbavit se zmínek o nich. Lebka byla připojena k systému, takže se mohlo začít. Poslední vzpomínky, než je navždy ukradne chamtivý okamžik tohoto rozhodnutí.

  James Thomason