We All Are Falling Down (2x03)
Co se přesně stalo s Jasonem, jak budou pokračovat dobrodružství čtveřice a jestli se vůbec dá opět dohromady se dozvíte v dnešním příběhu. Navíc návrat známých i nových postav rozjede něco nového. Ještě než se pustíte do čtení, tak ještě odkaz na úvodní video lákající na letošní rok, které naleznete tady (odkaz doplním).
Změť jmen ze všech dob, tváře, smích otupovaly Jayovi smysly. Vždy si za to mohl sám. Tak jako teď. Pomalu se mu zavírali oči, začal se stávat bezvládným. Najednou se skácel na zem. Rána, dvě ťuknutí, jak mu poskočil hlava. Na zemi teď leželo nehybné tělo.
…
Opět to známé vrznutí dveří. Světelné paprsky vstupovali stále se zvětšujícím průchodem, jen se přes stůl neměli šanci dostat k Jasonovi. „Přemýšlela jsem a nejspíš mi času s rodinou stačilo během volna před tím, takže teď chci být s vámi. Co to tu chystáte? Jdeme něco odpálit, nebo tak?“ Raven se začal naklánět ke stolu, aby si prohlédla vzorce pořádně. Než však stihla cokoli rozeznat, zpozorovala osobu na zemi. „Jasone. Takže žádná bomba, ale otrava. Prober se,“ poplašená se snažila nějak pomoci a přivést ke smyslům, zároveň mu však měla chuť pořádně nadávat. Stejně by to nebylo ničemu platné.
…
Jason se začal probírat k vědomí, takže první, co spatřil, byla naklánějící se Raven. „Co ty tady? Nemělas být pryč?“ začal za zvedání se na nohy zmateně zjišťovat, co se stalo. „Já, co tu dělám? Co ty to děláš?“ stále mu chtěla vynadat, ale nezmohla se na to. „Trochu jsem si pospal, to je toho,“ ani jeden sice nevyděl onen pád, jehož vinou se ještě před chvílí válel na podlaze, ale bylo snad očividné, že o spánek nešlo. „Jasně, spánek, na zemi. A papíry na stole s chemickými blbostmi, to byla pohádka na dobrou noc?“ pomalu z obav přecházela do plného rozčílení, ke kterému směřovala celou dobu. „Co? Ne. Jsou to jen podklady ke kofeinu a adrenalinu. Sleifi mě svým dotazem v jedné z hodin přivedl na nápad propojit účinky obou a znásobit tak výdrž a efektivitu. Asi jsem to trochu nevychytal, přetížil organizmus a zkolaboval. To je celé,“ obhájit sebe, obvinit jiného a celé to v podstatě ututlat. „Já tě jednou... i tak už jsem mluvila s Aidnem a Phebe, nakonec se prý docela nudí, protože na urovnávání měli času dost, nebo něco takového.“ Samé dobré zprávy, čtveřice se začal opět dávat do hromady.
O dva dny později
♫Celý den byl docela klidný, škola nic závažného nepřinesla, žádné problémy na obzoru. Zkrátka jeden klidný podzimní den. Snad jen zlověstné mraky a silný vítr narušovaly pohodu. Jason klidným krokem mířil za Aidnem s Raven. Phebe ještě zůstala ve škole, aby něco dodělala. S ostatními na sebe přes den nenarazili, tak alespoň teď. Vrchní schodek zavrzal, stejně tak dřevěná laťka, na kterou právě stoupl. Otevřel dveře, vstoupil dovnitř, kývl Raven na pozdrav a pohledem přejížděl směrem k Aidenovi. Jeho pohled ovšem něco přerušilo. Někdo. Na pohovce totiž klidně ležela Ellie. Jason zkameněl. Nemyslel si, že ji ještě někdy uvidí. „Ahoj Ellie,“ pozdravil ji po chvíli tiše, značně nejistě. „Můžeme jít ven?“ pokračoval dál, když se mu nedostalo odpovědi. Dívka se zvedla a následovala Jasonovo galantní gesto. Oba vyšli ven, kde se pod přístřeškem opřeli o zeď, dveře se zavřely. „Jak je to dlouho Jay?“ „Ty víš, jak to bylo. Já nevěděl, že si sama. Mohlo to být celé jinak!“ sám dobře věděl, jak dlouho. Mohl se snažit zapomenout. Ale minulost se vrátila. „Nějakou dobu tu teď budu, tak snad nevadí, že jsem se u tebe… u vás zastavila,“ každá věta uváděla Jasona do větších a větších rozpaků, co jí vlastně teď mohl říct. Něco tu přece jen bylo. Ell se ale zvedla od zdi, pomalým krokem se vydala na odchod. Předtím ovšem ještě zajela Jasonovi rukou do vlasů. Pak byla pryč. Na chvíli.
James Thomason
Změť jmen ze všech dob, tváře, smích otupovaly Jayovi smysly. Vždy si za to mohl sám. Tak jako teď. Pomalu se mu zavírali oči, začal se stávat bezvládným. Najednou se skácel na zem. Rána, dvě ťuknutí, jak mu poskočil hlava. Na zemi teď leželo nehybné tělo.
…
Opět to známé vrznutí dveří. Světelné paprsky vstupovali stále se zvětšujícím průchodem, jen se přes stůl neměli šanci dostat k Jasonovi. „Přemýšlela jsem a nejspíš mi času s rodinou stačilo během volna před tím, takže teď chci být s vámi. Co to tu chystáte? Jdeme něco odpálit, nebo tak?“ Raven se začal naklánět ke stolu, aby si prohlédla vzorce pořádně. Než však stihla cokoli rozeznat, zpozorovala osobu na zemi. „Jasone. Takže žádná bomba, ale otrava. Prober se,“ poplašená se snažila nějak pomoci a přivést ke smyslům, zároveň mu však měla chuť pořádně nadávat. Stejně by to nebylo ničemu platné.
…
Jason se začal probírat k vědomí, takže první, co spatřil, byla naklánějící se Raven. „Co ty tady? Nemělas být pryč?“ začal za zvedání se na nohy zmateně zjišťovat, co se stalo. „Já, co tu dělám? Co ty to děláš?“ stále mu chtěla vynadat, ale nezmohla se na to. „Trochu jsem si pospal, to je toho,“ ani jeden sice nevyděl onen pád, jehož vinou se ještě před chvílí válel na podlaze, ale bylo snad očividné, že o spánek nešlo. „Jasně, spánek, na zemi. A papíry na stole s chemickými blbostmi, to byla pohádka na dobrou noc?“ pomalu z obav přecházela do plného rozčílení, ke kterému směřovala celou dobu. „Co? Ne. Jsou to jen podklady ke kofeinu a adrenalinu. Sleifi mě svým dotazem v jedné z hodin přivedl na nápad propojit účinky obou a znásobit tak výdrž a efektivitu. Asi jsem to trochu nevychytal, přetížil organizmus a zkolaboval. To je celé,“ obhájit sebe, obvinit jiného a celé to v podstatě ututlat. „Já tě jednou... i tak už jsem mluvila s Aidnem a Phebe, nakonec se prý docela nudí, protože na urovnávání měli času dost, nebo něco takového.“ Samé dobré zprávy, čtveřice se začal opět dávat do hromady.
Lidé z našich životů mizí stále, někteří bohužel na
věčnost, někteří se stěhují, odchází dočasně, na stálo, aby se do nich mohli
zase vrátit následujícího rána nebo někdy v budoucnu. Ale i když se k vám nakonec vrátí, jste stále sami. Vždy. Jen si to většinou nepřipouštíte, nechcete to vidět, nemůžete. S sebou však
něco nesou. Minulost?
O dva dny později
♫Celý den byl docela klidný, škola nic závažného nepřinesla, žádné problémy na obzoru. Zkrátka jeden klidný podzimní den. Snad jen zlověstné mraky a silný vítr narušovaly pohodu. Jason klidným krokem mířil za Aidnem s Raven. Phebe ještě zůstala ve škole, aby něco dodělala. S ostatními na sebe přes den nenarazili, tak alespoň teď. Vrchní schodek zavrzal, stejně tak dřevěná laťka, na kterou právě stoupl. Otevřel dveře, vstoupil dovnitř, kývl Raven na pozdrav a pohledem přejížděl směrem k Aidenovi. Jeho pohled ovšem něco přerušilo. Někdo. Na pohovce totiž klidně ležela Ellie. Jason zkameněl. Nemyslel si, že ji ještě někdy uvidí. „Ahoj Ellie,“ pozdravil ji po chvíli tiše, značně nejistě. „Můžeme jít ven?“ pokračoval dál, když se mu nedostalo odpovědi. Dívka se zvedla a následovala Jasonovo galantní gesto. Oba vyšli ven, kde se pod přístřeškem opřeli o zeď, dveře se zavřely. „Jak je to dlouho Jay?“ „Ty víš, jak to bylo. Já nevěděl, že si sama. Mohlo to být celé jinak!“ sám dobře věděl, jak dlouho. Mohl se snažit zapomenout. Ale minulost se vrátila. „Nějakou dobu tu teď budu, tak snad nevadí, že jsem se u tebe… u vás zastavila,“ každá věta uváděla Jasona do větších a větších rozpaků, co jí vlastně teď mohl říct. Něco tu přece jen bylo. Ell se ale zvedla od zdi, pomalým krokem se vydala na odchod. Předtím ovšem ještě zajela Jasonovi rukou do vlasů. Pak byla pryč. Na chvíli.
James Thomason
Komentáře
Okomentovat